Afroameričané v trestněprávním systému USA

Bibliografický záznam

 

ZÁBRODSKÝ, Tomáš. Afroameričané v trestněprávním systému USA. Praha, 2016. 43 s. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií. Vedoucí diplomové práce Mgr. Kristýna Divišová

 

 

Abstrakt

Tato práce se zabývá postavením Afroameričanů v Americkém trestněprávním systému. Zkoumá, zda jsou i po skončení boje za občanská práva stále diskriminování. Ukazuje na potencionální pokračující diskriminaci Afroameričanů, i když jinými prostředky. Zkoumá tuto otázku na případu státní drogové politiky, která systém velmi ovlivnila. Nejprve práce představuje vývoj boje proti drogám v dějinách a ukazuje, jaké změny pro trestněprávní systém znamenal. Uvádí různé stereotypy o Afroameričanech a zkoumá, jak ovlivnily přijímání strategií a zákonů. Dále se práce zabývá přímo trestněprávním systémem a tím, jaký má dopad na Afroameričany. Analyzuje přístup různých součástí systému, tedy policie, státních zástupců a soudů, k Afroameričanům. Věnuje se také jejich disproporčnímu zastoupení ve věznicích. Práce přichází k závěru, že jsou Afroameričané v trestněprávním systému vystavování jinému přístupu než běloši a k diskriminaci dochází. Nastavení systému ale není její jedinou příčinou. Osobní přístup jednotlivých činitelů státních složek je v tomto problému také velmi důležitý.

 

 

Abstract

This thesis discusses the status of African-Americans in the American criminal justice system. It examines whether they are still discriminated against, even after the Civil Rights Movement has ended. It‘s pointing to potential ongoing discrimination against African-Americans, although by different means. It examines this topic using the case of national drug policies, which greatly affected the system. Firstly, the paper presents the evolution of the fight against drugs in history and shows what changes to the criminal justice system it brought. It shows various stereotypes regarding African-Americans and explores how they influenced the adoption of policies and laws. The thesis then deals with the criminal justice system and examines what impact has it had on African-Americans. It analyzes the approach of various components of the system, i.e. the police, prosecutors and courts to African-Americans. It also touches on the topic of their disproportionate representation in prisons. The paper comes to the conclusion that African-Americans are subjected to different treatment in the criminal justice system than whites and discrimination still occurs. How the system is set up is not the only cause of discrimination, though. Personal approach of individual officials of state organs is also very important in this issue.

 

Klíčová slova

Afroameričané, válka proti drogám, policie, diskriminace, disproporce, rasa, vězeňství, kriminalita, trestní řízení

 

Keywords

African-Americans, War on Drugs, police, discrimination, disproportion, race, incarceration, crime, criminal proceedings

 

Obsah

 

Úvod. 1

1       Válka proti drogám.. 3

1.1 Stereotyp Afroameričana jako zločince. 8

1.2 Epidemie cracku. 11

2       Přístup policie k Afroameričanům.. 14

2.1 Ferguson a New York. 16

2.2 Celonárodní trendy. 19

3       Soudnictví a vězeňství 20

3.1 Trestní řízení 20

3.2 Masové vězeňství 22

Závěr. 24

Summary. 26

Seznam pramenů a odborné literatury. 28

Primární zdroje. 28

Knižní tituly. 30

Odborné články. 30

Internetové zdroje. 32

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Úvod

V roce 2014 došlo v USA k několika tragickým střetům mezi policií a Afroameričany. V červenci zemřel v New Yorku po policejním zásahu Eric Garner. Policista Garnera pomocí chvatů povalil na zem a zaškrtil mu dýchací cesty. Zákrok byl nahrán na video a umístěn na internet. Ve dnech po Garnerově smrti proběhlo několik poklidných protestů v čele s reverendem Al Sharptonem. Ve městě Ferguson byl v srpnu policistou zastřelen šesti ranami z pistole neozbrojený osmnáctiletý Michael Brown. Nejasné okolnosti případu rozvířily existující tenze a ve městě vypukly občanské nepokoje. Během několika dnů se město změnilo ve válečnou zónu. Obrázky výtržností a policejních zásahů byly médii rozšířeny a celé události se dostalo značné pozornosti ve Spojených státech i v zahraničí. Tyto incidenty vyvolaly dynamickou veřejnou debatu o vztahu represivních složek a Afroameričanů, militarizaci policie a o policejní doktríně použití síly. Po rozhodnutích obou porot neobvinit ani jednoho z policistů se pak rozhořely další protesty. Stovky demonstrací byly organizovány po celých Spojených státech. Hesla „Hands up, don’t shoot“ a „I can’t breathe“ se staly symboly policejní brutality.

Afroameričané po celou svoji historii čelili útlaku ze strany většinové kultury. Jejich postupná emancipace v době otroctví byla ale stále cíleně zadržována a bylo na ně nahlíženo jako na podřadné tvory. Po vyhrané občanské válce, zrušení otroctví a přijetí 14. a 15. dodatku americké ústavy přišlo lynčování a segregace. Jakoby měla většinová společnost vždy odpověď na pozitivní kroky v integraci černého obyvatelstva. Dnes je prezidentem Afroameričan, a ač americký národ toto uznal jako významný krok, téma rasy je stále aktuální. Pozoruhodný je fakt, že je téma rasy často spojováno s trestněprávním systémem jako například nepokoje Rodneyho Kinga, vysoce medializovaný soudní proces s O. J. Simpsonem a v dnešní době mimo jiné smrt Browna a Garnera.

Práce je analýzou přístupu různých oblastí trestněprávního systému USA, tedy policie, státních zástupců a soudů, k Afroameričanům. Zkoumá ho na případu drogové politiky, která systém velmi ovlivnila. Téma ukazuje na potencionální pokračující diskriminaci Afroameričanů, i když jinými prostředky. Cílem je zjistit, zda i po skončení hnutí za občanská práva dochází k de facto diskriminaci Afroameričanů, která zapříčiňuje to, že jsou Afroameričané v rámci americké společnosti stále v druhořadém postavení. Teritoriálně se bude práce vztahovat pouze ke Spojeným státům americkým. Z časového hlediska se práce váže převážně k období války proti drogám, tedy od sedmdesátých let dvacátého století do současnosti. Téma je aktuální i díky řadě nepokojů, které v USA proběhly. Rasová problematika je v současné době jedním z hlavních témat nejen v USA. V poslední době dala například vzniknout hnutí Black Lives Matter, které vede kampaň proti násilí na Afroameričanech.

Práce je rozdělena do tří kapitol. Protože válka proti drogám značně ovlivnila celý trestněprávní systém USA, nastíní první kapitola její historický vývoj a ukáže, jak systém ovlivnila. Zároveň představí vývoj stereotypního pohledu na Afroameričany, který je potřebný k pochopení dalších kapitol. Dále rozebere epidemii cracku a ukáže její dopad na společnost. Druhá kapitola se zaměří na přístup policie k bělochům a černochům a rozebere některé její taktiky a strategie. Tuto problematiku dále představí na příkladech měst New York a Ferguson. Přístupu státních zástupců a soudů se věnuje třetí kapitola. Uvede také dopady vězeňství a všech těchto instancí na Afroameričany. Závěr shrne zjištěné poznatky a zhodnotí, do jaké míry potvrzují výchozí hypotézu.

Práce čerpá z primárních i sekundárních zdrojů. Co se týče primárních zdrojů, jedná se zejména o průzkumy vládních i nevládních institucí a univerzit, zaměřené na otázky užívání drog, rasy a menšin. Tyto průzkumy jsou stěžejním zdrojem statistik a důležitým prostředkem k pochopení a vysvětlení problematiky. Dále jsou v práci použita prohlášení a zprávy amerických vládních úřadů, jako například zpráva FBI o míře zločinnosti nebo představení institutu minimálních trestů ministerstvem spravedlnosti. V souvislosti s financováním války proti drogám jsou v práci použity zprávy o rozpočtu a prezidentské zprávy o stavu Unie. Práce obsahuje také poznatky ze zpráv nevládních organizací monitorujících stav lidských práv a svobod, jako je například Human Rights Watch.

Ze sekundárních zdrojů byla pro moji práci důležitá publikace Making Crime Pay: Law and Order in Contemporary American Politics od autorky Katherine Beckett, která vysvětluje počátky a příčiny války proti drogám. Zpráva A 25-Year Quagmire: The War on Drugs and Its Impact on American Society nevládní organizace The Sentencing Project od autorů Marca Mauera and Ryana S. Kinga ukázala dopad strategie války proti drogám na různé složky americké společnosti. Postihuje problematiku v oblasti vězeňství nebo policie, zároveň se také věnuje jejímu dopadu na Afroameričany. Článek Misdemeanor Policing, Physical Disorder, and Gun-related Homicide od Magdaleny Cerdá a dalších autorů přiblížil některé policejní taktiky, zejména analyzuje teorii „broken-windows“: Klíčovou publikací pro moji práci je The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness od autorky Michelle Alexander, která pomáhá pochopit rasovou problematiku a dopad války proti drogám na běžné Afroameričany.

1  Válka proti drogám

Přítomnost narkotik v americké společnosti se datuje kolem doby americké občanské války, kdy začalo být populární opium a kokain. Koka byla používána jako léčivý prostředek a byla také jednou z ingrediencí Coca-Coly. Na začátku 19. století bylo objeveno morfium, které začalo být běžně předepisováno jako prostředek proti bolesti. Heroin byl používán k léčbě dýchacích potíží. S postupem času ale přestaly být tyto léky vnímány jako neškodné prostředky, u psychotropních látek byl objeven potenciál pro vytváření závislostí a lokální vlády začaly regulovat dovoz opia.

První vládní strategie pro regulaci narkotik vznikla v roce 1914 přijetím zákona Harrison Narcotics Act, který omezoval prodej a výrobu marihuany, kokainu, heroinu a morfia. Tento zákon byl převážně zaměřen na doktory a lékárníky a byl tvrdě vymáhán. Mezi lety 1915 a 1938 bylo pokutováno, obviněno nebo uvězněno přes 5000 doktorů.[1] V roce 1930 založilo Ministerstvo financí USA Federální úřad pro narkotika, jehož předsedou byl až do roku 1962 Harry J. Anslinger. Za jeho funkčního období byla vytvářena velmi tvrdá represivní strategie s důrazem na vymáhání práva. Narkotika byla postupně více kriminalizována. Například Boggs Act z roku 1951 výrazně zvýšil tresty za užívání marihuany, Narcotics Control Act z roku 1956 pak znamenal zavedení velmi tvrdého represivního přístupu k drogám, který například dovoloval použití trestu smrti v případě usvědčení z prodeje heroinu nezletilému. Zároveň začal úřad používat propagandu. Jako preventivní opatření vytvářel různé mýty a příběhy o drogách. Marihuana byla údajně příčinou některých případů duševních chorob, vražd a sexuálních zločinů. Tyto příběhy byly úřadem vymýšleny i přesto, že se s užíváním drog pojily i opravdové odstrašující případy. Propaganda padesátých let byla často tak vzdálená pravdě, že lidé vždy vládním varováním proti narkotikům nevěřili. V šedesátých letech tak vzniklo hnutí vzdoru, které popularizovalo užívání převážně marihuany a halucinogenních látek jako LSD. Poptávka po drogách se rapidně zvýšila. Administrativa prezidenta Johnsona na toto v roce 1966 reagovala přijetím zákona Narcotics Rehabilitation Act, který stavěl závislost na drogách na roveň s alkoholismem a označil ji tak za mentální poruchu. Tento zákon sice nezměnil fakt, že užívání drog bylo považováno za zločin, připravil ale podhoubí pro zvýšené federální výdaje na léčení drogových závislostí. V roce 1968 došlo ke spojení Federálního úřadu pro narkotika a Úřadu pro kontrolu zneužívání drog, které bylo součásti Ministerstva zdravotnictví. Vznikl tak Úřad pro narkotika a nebezpečné léky, podřízený Ministerstvu spravedlnosti USA. V roce 1970 byl pak přijat Comprehensive Drug Abuse Prevention and Control Act, který dále upravoval přístup státu k narkotikům, zejména pak rozdělil kontrolované látky na ty, které se dají využít ve zdravotnictví a ty, u kterých potencionálně hrozí riziko vzniku závislostí.

Válka proti drogám, tak jak ji vnímají USA dnes, začala vznikat v dobách Vietnamské války. Rostoucí počet vojáků užívajících heroin a jejich návrat z Vietnamu do USA přivedl tento problém do popředí veřejného zájmu. Prezident Richard Nixon ve svém projevu v roce 1971 prohlásil drogy za veřejného nepřítele číslo jedna. Zdůraznil především potřebu prevence a léčby drogové závislosti. Byl spuštěn například experimentální program na léčbu závislosti na heroinu metadonem. Nixonova éra je jediná, kdy byla většina finančních zdrojů vydávaných v rámci drogové politiky cílena do léčby, nikoli do institucí zajišťující vymáhání práva. Důležitým krokem ve válce proti drogám bylo vytvoření Národního úřadu pro kontrolu obchodu s drogami (Drug Enforcement Administration; DEA) v roce 1973, který vznikl spojením Úřadu pro narkotika a nebezpečné léky, Kanceláře pro vymáhání práva v problematice zneužívání drog, části agentů z Úřadu pro cla a ochranu hranic, některých agentů CIA a dalších federálních úřadů. Ministerstvo spravedlnosti tak získalo silnou instituci k prosazování vládních zájmů v boji proti drogám. Administrativy prezidentů Geralda Forda a poté Jimmyho Cartera pokračovaly v Nixově strategii zaměřené na snížení nabídky narkotik, čímž se podle ní měla snížit i poptávka. Zaměřovaly se především na drogy, které představují vysoké riziko pro uživatele. Prezident Carter se dokonce na konci sedmdesátých let pokoušel o dekriminalizaci marihuany, protože ji nevnímal jako rizikovou látku. Za jeho prezidenství ovšem došlo k výraznému nárůstu užívání kokainu, který se stal velmi populární drogou. Za toto jsou často kritizována média, která vyobrazila kokain jako drogu vyšší společnosti a podceňovala nebezpečí jejího širšího užívání. V roce 1978 bylo spotřebováno přibližně 19 až 25 tun kokainu a v roce 1984 se již číslo pohybovalo mezi 71 a 137 tunami.[2] Marihuana byla považována za vstupní drogu ke kokainu, a tak byla snaha o její dekriminalizaci neúspěšná.

S příchodem konzervativní politiky Ronalda Reagana dostala válka proti drogám daleko větší rozměr. Reagan už ve své prezidentské kampani, jako jeden ze svých hlavních bodů, sliboval tvrdší přístup ke zločinu. Zdůrazňoval potřebu obnovení důrazu a zvýšení citlivosti k právům obětí zločinu. Boj s pouliční kriminalitou byl tradičně převážně v rukou jednotlivých státu a lokálních represivních složek, Reagan ovšem přislíbil zvýšení zapojení federální vlády do tohoto boje. Ministerstvo spravedlnosti USA oznámilo plán na snížení počtu specialistů na hospodářskou kriminalitu o polovinu a místo toho klást větší důraz na pouliční zločin, zejména prosazování zákonů drogové problematiky.[3] V říjnu roku 1982 prezident Reagan oficiálně vyhlásil válku svojí administrativy proti drogám. První dáma Nancy Reagan také spustila kampaň „Just say no“, při které na základních školách vysvětlovala nebezpečí užívání narkotik. Vyobrazování drog jako nebezpečí pro děti znamenalo v politickém měřítku větší volnost vlády k prosazování agresivní protidrogové legislativy. Reaganův přístup také změnil kurz předchozí strategie zaměřené na snižování nabídky ve prospěch snižování poptávky. Podle něj bylo jednodušší zamezit zákazníkovi přístup k drogám, než zabránit narkotikům k cestě k potencionálnímu zákazníkovi. Došlo tak ke zvýšení financování státních institucí pro vymáhání zákonů spojených s drogovou kriminalitou. Rozpočet FBI pro boj s drogami se mezi lety 1980 a 1984 zvýšil z 8 na 95 milionů dolarů a v roce 1991 dosáhl 181 milionů dolarů. Ministerstvo obrany alokovalo na boj s drogami 33 milionů dolarů v roce 1981, v roce 1991 už byla částka vyšší než 1 miliarda dolarů. Ve stejném časovém období narostly výdaje DEA na boj proti drogám z 86 milionů na 1 miliardu a 26 milionů dolarů. V důsledku toho ovšem došlo ke snížení financování institucí pro výuku, prevenci a léčbu drogových problémů. Národní institut proti zneužívání drog v roce 1984 již pracoval pouze s 57 miliony oproti 274 miliony dolarů v roce 1981, stejně tak Ministerstvu školství bylo v těchto letech sníženo financování na problematiku narkotik z 14 na 3 miliony dolarů.[4] Program nulové tolerance vedl k zavádění tvrdých opatření. V roce 1986 byl přijat Anti-Drug Abuse Act, který zavedl 29 nových povinných minimálních trestů za zločiny spojené s narkotiky. Do té doby bylo v rámci celého legislativního systému 55 povinných minimálních trestů. Povinný minimální trest je soudce zavázán udělit při porušení zákona, ke kterému se vztahuje, a nesmí ho snížit ani na základě polehčujících okolností. Americký kongres problematiku otevřel znovu v roce 1988, kdy přijal nový Anti-Drug Abuse Act, který přinesl několik změn zákona z roku 1986. Zákon byl opět velmi represivní a pokračoval ve strategii tvrdého přístupu, zaváděl zejména civilní postihy proti pachatelům drogové kriminality. Umožnil například institucím zajišťujícím státní bydlení vystěhovat nájemce jakkoliv spojeného s drogovou činností a odstranil mnoho federálních benefitů pro občany usvědčené z porušení zákonů proti drogám, například zamezení možnosti získání studentské půjčky. Rozšířil také možnost použití trestu smrti v závažných trestných činech spojených s narkotiky a dále upravoval povinné minimální tresty.

Reaganův nástupce prezident George H. W. Bush také přijal politiku války proti drogám a pokračoval v tvrdém prosazování práva. 5. září 1989 ve svém prvním celostátním projevu představil svůj plán na vymýcení užívání drog. Slíbil zvýšení federálního rozpočtu na boj proti drogám oproti předchozímu o 2,2 miliardy na 7,9 miliard dolarů. 70% financí bylo alokováno na prosazování práva a 30% na prevenci, výuku a léčbu.[5] Jeho administrativa se opět zaměřovala převážně na snížení poptávky po narkotikách ve Spojených státech. Jelikož má federální vláda limitovanou policejní sílu, snažil se výsledků dosáhnout nátlakem na jednotlivé státy. Ty, které se nepodřídily Bushovu plánu, mohly čelit penalizacím ve formě snížení financování od federální vlády. Převedení odpovědnosti ve vedení boje proti drogám na státy pro ně znamenalo zvýšení výdajů z vlastních kas na zatýkání, soudní procesy a vězeňství. Vláda proto doporučila masivní používání konfiskace majetku spojeného s drogovou činností. Zabavování bylo převážně cíleno na auta a hotovost, v některých případech byly konfiskovány i nemovitosti[6], tento majetek byl pak rozprodáván v aukcích a generoval tak zisk pro státní i federální vlády. V roce 1989 byla takovýmto způsobem do rozpočtů přivedena přibližně 1 miliarda dolarů.[7] Zároveň došlo ke zvýšení používání civilních pokut, na jejichž uvalení není potřeba soudní proces, a k podpoře využívání mimosoudních vyrovnání. V průzkumu veřejného mínění z roku 1990 uvedlo 64% Američanů problematiku užívání drog jako hlavní problém spojených států.[8]

Popularita tématu mezi voliči donutila k akci i demokratické politiky. Začali se také přiklánět k tvrdému postupu v drogové problematice.  Bill Clinton prohlásil, že nedovolí, aby byla jeho strategie pro boj se zločinem vnímána jako slabší než strategie jakéhokoliv republikána. Voliči na Clintonovu rétoriku slyšeli a zvolili ho prezidentem. S jeho příchodem válka proti drogám pokračovala v prakticky nezměněném kurzu. Rozpočet z roku 1995 na drogovou strategii vyčleňoval 13,2 miliardy dolarů, z čehož šlo 7,8 miliard na snižování poptávky a vymáhání práva a 5,4 miliard na prevenci, výuku a rehabilitaci závislých.[9] Ve své snaze ukázat svůj tvrdý přístup ke zločinu Clinton také například zjednodušil proces vystěhování kohokoliv se záznamem v trestním rejstříku z veřejně podporovaného bydlení. To vedlo k přijetí zákona Extension Act, který například zavedl zákaz sociálního bydlení pro občany odsouzené za drogovou činnost, ti o něj nemohli po tři roky od odsouzení žádat. Ve svém proslovu před kongresem v roce 1996 prohlásil, že nové pravidlo pro obyvatele sociálního bydlení je, že kdokoliv spáchá trestný čin spojený s prodejem drog, by měl být vystěhován – takzvaná iniciativa „one strike and you’re out“.[10] Administrativa prezidenta George W. Bushe se potýkala s celou řadou vážnějších problémů, válka proti drogám tedy pokračovala v již nastaveném kurzu. Na konci Bushova prezidenství činil federální rozpočet na kontrolu drog přibližně 15 miliard dolarů.[11] S nástupem prezidenta Baracka Obamy došlo ke změně přístupu k problematice narkotik. Koordinátor Obamovy strategie proti drogám Gil Kerlikowske prohlásil, že je potřeba změnit terminologii války proti drogám. Válka proti drogám neměla být takto nadále označována, jelikož abstraktním pojmům se válka vyhlásit nedá a jedná se pouze o rétorickou zvyklost, která určuje, jakým způsobem se nahlíží na vymáhání drogové strategie. Naopak byla tato iniciativa státu v drogové problematice představena pod novou značkou jako obyčejná strategie pro snížení rizik spojených s drogami. Tato kosmetická změna ovšem neznamenala přílišný odklon od již zavedeného kurzu, přesto se přístup daří postupně měnit. Federální rozpočet pro boj proti drogám je mezi institucemi každoročně přerozdělován s větším přihlédnutím k prevenci, léčbě a výzkumu. Například ministerstvo zdravotnictví oproti roku 2010, kdy pracovalo s 3,7 miliardami dolarů,[12] v roce 2014 již operovalo s přibližně 8 miliardami dolarů.[13] Celkový rozpočet na boj proti drogám byl v roce 2014 vyčíslen na 25 miliard a 212 milionů dolarů.[14] Válka proti drogám začala v průběhu historie v různých formách zasahovat i do fungování ostatních států amerického kontinentu, zejména do Mexika a států Jižní Ameriky.

Výsledky boje proti drogám jsou často kritizovány a její celkový přínos je zpochybňován. V různých obdobích dosáhla odlišných dílčích výsledků, které však mohou být připisovány jiným faktorům. Například za vlády George H. W. Bushe došlo ke snížení užívání kokainu o 22%, to může být ovšem důsledkem změny ve vnímání negativních efektů drogy ve střední třídě společnosti.[15] Drogová problematika je i nadále součástí americké společnosti, kompletně vymýtit se ji tedy nepodařilo. Faktem ovšem je, že válka proti drogám významně změnila nejen americký trestněprávní systém od přístupu policie přes soudnictví až k vězeňství, ale i celkové vnímání této problematiky společností. Jako největší problém boje proti drogám je označován její dopad na menšiny USA.[16] Některé její aspekty ovlivňují minority více než majoritní bílé obyvatelstvo. V následujících oddílech přiblížím její vliv na Afroamerické obyvatelstvo USA.

1.1 Stereotyp Afroameričana jako zločince

Rasové stereotypy po celou historii USA hrály důležitou roli ve vytváření společenského povědomí o Afroameričanech. Byly a jsou používány většinovou kulturou ve společnosti k dosažení různých cílů, zejména k utlačování minorit.[17] Dříve byly přenášeny například v knihách, lidových písních, divadelních hrách či filmech. V současné době už v oficiální rétorice státu a médií používány nejsou.

V dobách otrokářství se vyvinulo několik stereotypních pohledů na Afroameričany. Byli vyobrazováni jako neškodní a podřadní bílé rase. Toto se dělo jako prostředek ospravedlnění otroctví a uklidnění strachu bílé populace ze vzpour. V období velké rekonstrukce ale přišel posun ve stereotypním vnímání černochů, kdy byli Afroameričané vyobrazováni jako divoši nebezpeční pro společnost, kriminální živly, kteří si zaslouží pouze potrestat, nejlépe smrtí. Nově emancipovaní černoši se podle některých autorů měli navrátit ke svým původním animalistickým a kriminálním tendencím. V roce 1905 tak byla například vydána populární novela The Clansman, kde autor Thomas Dixon vyobrazil černochy jako napůl děti a napůl zvířata, impulzivní tvory, kteří přes den spí a přes noc chodí krajinou a terorizují bílé obyvatelstvo. Kniha obsahuje grafické vyobrazení znásilnění bílé ženy černošským divochem, který je později zlynčován Ku Klux Klanem. Podobné stereotypní vnímání Afroameričanů ospravedlňovalo jejich lynčování a glorifikovalo Ku Klux Klan. Na základě stereotypu divocha tak začalo docházet k útokům proti černošskému obyvatelstvu. Mezi roky 1882 a 1968 bylo podle statistik vytvořených z archivů institutu v Tuskegee zlynčováno 4,743 lidí z čehož je 3,446 černochů. Přibližně 90% těchto útoků se událo na jihu USA.[18] Mnoho napadení se událo na základě nepodložených obvinění a mělo čistě rasový charakter. Mechanismus lynčování a napadání Afroameričanů na základě nepodložených obvinění pokračoval až do doby Afroamerického hnutí za lidská práva v padesátých a šedesátých letech dvacátého století. Televizní přenosy a novinové články ukazovaly obrázky napadání černých demonstrantů a mnoho bílých je tak začalo vidět více jako oběti, než jako kriminálníky. Počet veřejných lynčování se rapidně snížil a začalo na ně být nahlíženo jako na trestný čin z nesnášenlivosti vůči určité skupině. Někteří bílí extrémisté s útoky na Afroameričany ale stále pokračovali ve snaze zabránit jim v ekonomickém a sociálním rozvoji. Ač se přes stovky návrhů nepodařilo prosadit federální zákon proti lynčování, s vývojem společnosti USA davové rasové útoky přestaly.

V moderní době vedly tyto představy ke vzniku nového stereotypu Afroameričana jako gangstera, či drogového dealera. Jsou tak často vyobrazováni i v moderní pop kultuře, filmech, seriálech a hudbě a to i Afroameričany samotnými. Představa, že je zločin spojen s Afroamerickými mladými muži, je výsledkem celé historie stereotypního nahlížení na ně jako na kriminálníky. Ve výzkumu z roku 1990 uvedlo 54% dotázaných bílých občanů, že Afroameričané mají sklony k násilí.[19] Národní průzkum rasy z roku 1991 dokonce ukázal, že většina bílých i černých Američanů souhlasí s tvrzením, že Afroameričané jsou agresivní nebo násilní[20], což ukázalo na to, že většina společnosti si pouliční kriminalitu asociuje s Afroameričany.

I v politickém životě se obraz Afroameričana jako kriminálníka využíval. Od padesátých do konce šedesátých let konzervativci systematicky a strategicky propojovali společenské protesty s potřebou vymáhání práva a udržování pořádku. Filozofie občanské neposlušnosti Martina Luthera Kinga Jr. byla podle nich hlavní příčinou zločinu.[21] Občanské protesty Afroameričanů byly vyobrazovány jako kriminální tendence a ne jako prostředky k dosažení politických cílů. V této době také FBI ohlásila dramatické zvýšení zločinnosti. Ohlášený pouliční zločin se za období od začátku šedesátých do začátku sedmdesátých let zvýšil čtyřikrát a míra vražd se zvýšila skoro dvakrát.[22] Důvodů pro toto je několik, jako hlavní se ale uvádí nástup silné generace. Zvýšený počet mladých lidí ve věku 15 až 24 let, historicky nejvíce zodpovědných za zločin, a stupňování nezaměstnanosti byl jedním z předpokladů pro nárůst kriminality. Ekonomické a demografické faktory ale média nevyšetřovala. Místo toho se snažila zprávy zveličovat a uvádět je jako důkaz rozkladu právního systému, morálky a sociální stability v souvislosti s hnutím za občanská práva.[23]Ve své neúspěšně prezidentské kampani v roce 1964 využil Barry Goldwater tohoto strachu z výtržností a černošského zločinu a varoval voliče, že pokud zvolí Johnsonovu administrativu, můžou občané očekávat ulice plné rozvášněných davů.[24] S vývojem společenského diskurzu a s přijetím Civil Rights Act přestalo být přijatelné diskriminovat Afroameričany na základě biologické rasy a vedlo konzervativce k oproštění se od rasové agendy. Místo toho přijali rétoriku boje se zločinem a podporovali stereotyp Afroameričana jako zločince. Pozice ke strategiím proti zločinu často kopírovaly tendence rasové ideologie.[25] Členové kongresu, kteří hlasovali proti přijímání opatření k občanským právům, tvořili legislativu tak, aby tvrdě zasahovala proti kriminálníkům, což vedlo k položení základů pozdější konzervativní agendy proti zločinu.[26] Nixon i Reagan ve svých prezidentských kampaních používali rétoriku boje řádu proti chaosu, odsuzovali příživníky na sociálním systému a kriminální živly.[27] Ač nebyla jejich vyjádření rasově zaměřená, implicitně vyvolávala v bílých voličích spojení s Afroameričany a zločinem. Válka proti drogám se stala populárním tématem mezi bílými voliči, převážně mezi těmi, kteří odporovali prosazování občanských práv, společenskému vývoji černošské populace a pozitivních akčních mechanizmů. Výzkumy z počátku sedmdesátých let ukázaly, že rasové otázky jsou pro bílé voliče důležitější než míra zločinnosti a jsou klíčovým bodem pro podporu tvrdého přístupu ke zločinu a opatření proti systému sociální pomoci.[28] Válka proti drogám nebo téma omezování sociální pomoci znamenalo pro některé bělochy možnost, jak se skrytě vyjadřovat k rasovým problémům bez strachu z obvinění z rasismu. Při prezidentské kampani George H. W. Bushe v roce 1988 byl v televizní reklamně použit obrázek Willieho Hortona, Afroameričana odsouzeného za vraždu, který byl na víkend propuštěn z vězení v rámci programu rehabilitace vězňů, zpět se ale už nevrátil, na svobodě pak napadl, okradl a znásilnil bílou ženu. Bush z tohoto vinil svého oponenta Michaela Dukakise, který program krátkodobého propouštění vězňů podporoval a chtěl tak dokázat, že jeho oponenti nebudou dost tvrdí v postupu proti kriminalitě. Podobnou situaci využil i Clinton, který se při prezidentských volbách zúčastnil popravy černocha Rickyho Raye Rectora, aby tak ukázal podporu tvrdého postupu proti kriminalitě. Nový přístup demokratů ke zločinu pak přilákal notoricky rasistický Ku Klux Klan, který prohlásil, že se přidává k boji proti ilegálním substancím a bude sloužit jako oči a uši policie.[29]

Všechny tyto postupy ukazují, že v části americké společnosti stále přežívá domněnka, že černoši představují nebezpečí. Toto může vést k profilování na základě rasy ve státních orgánech a represivních složkách a metody tak ospravedlňovat. Pokud si státní složky neuvědomí, že tyto stereotypy vycházejí z nepravdivých faktů, může k těmto diskriminačním procesům docházet. Hlavním problémem je tedy spojení stereotypů s rasou a následná generalizace celé rasy.

1.2 Epidemie cracku

V roce 1985 se na ulicích objevila nová droga – crack kokain. Tato levnější alternativa k práškovému kokainu je s ním chemicky totožná, je ale upravena do inhalovatelné formy, což umožňuje dosažení intenzivního efektu za užití menšího množství látky a tedy možnost prodeje menších dávek za nižší cenu. Úprava kokainu do takovéto formy je možná v domácím prostředí za použití volně dostupných ingrediencí.

Globalizace a deindustrializace měly dopad na pracovní trh, nejvíce pocítěn v černošských městských komunitách. Afroameričané žijící v ghettech bez příslušného vzdělání měli problém s adaptací k nastalé situaci. V roce 1970 bylo zaměstnáno přes 70% Afroameričanů[30] pracujících v průmyslu v městských oblastech. V roce 1987 ale zaměstnanost Afroameričanů v průmyslu klesla na 28%. Spojení zvýšení nezaměstnanosti a nástup užívání cracku mělo pro městské černošské komunity devastující následky. Snaha trhu s drogami o stabilizaci a frustrace z nedostatku práce znamenaly zvýšení násilí.[31] Zdravotní a mentální problémy spojené se závislostí na cracku jsou také děsivé. Cracková epidemie, jak ji nazývala média, nemohla pro Afroameričany přijít v horší dobu. Začínající Reaganova válka proti drogám situace plně využila k získání podpory k tvrdému postupu vůči drogám. Mezi lety 1986 a 1989 byla cracková krize největším mediálním tématem. Články a zprávy většinou obsahovaly obrázky prostitutek prodávajících se pro tuto drogu, nemocných dětí, které se narodily matkám užívajících crack a fotky členů gangů zapletených do nelegálního obchodu s touto látkou. Převážně se jednalo o Afroameričany. Toto jen dále prohloubilo stereotypy o černoších. Příběhy byly médii přibarvovány a některé informace se nezakládaly na pravdě. Například po smrti dvou černošských sportovců v roce 1986 Lena Biase a Dona Rogerse na předávkování kokainem bylo jejich úmrtí ohlášeno jako způsobené crackem. Crack se zařadil do série drog, o které se začali primárně zajímat zákonodárci USA, a stal se hlavním cílem snah o vymýcení drog, přestože uživatelů práškového kokainu bylo a je i nadále více. V roce 1995 podle výzkumu National Household Survey on Drug Abuse požilo práškový kokain 11,3% populace, crack pouze 1,8%.[32] V roce 2006 ve výzkumu Substance Abuse and Mental Health Services Administration uvedlo 8,554,000 dotázaných lidí užití cracku a 35,298,000 práškového kokainu.[33] Účinky cracku a práškového kokainu se liší způsobem podávání drogy, crack je považován za více psychologicky návykový, následkem čehož je vyšší chronické užívání.[34]

Přestože užívání cracku není výsadou nízkopříjmových obyvatel, ve vyloučených oblastech měst, byly tyto komunity nejviditelněji zasaženy závislostí na něm a průvodními jevy jako násilí v boji mezi skupinami snažícími se ovládnout tento nelegální obchod, a to zejména v 80. a 90. letech. Podle výzkumu z roku 1991 bylo mezi uživateli cracku 65% bělochů a 26% Afroameričanů.[35] V národním výzkumu na užívání drog roce 2006 pak užití cracku někdy ve svém životě přiznalo 5,553,000 bělochů a 1,537,000 Afroameričanů.[36] Problémy sociálně vyloučených oblastí byly ale zveličovány médii a využívány v politických kampaních. Politikům se podařilo zastrašovat bělošskou většinu jazykem kriminality a drog, což sloužilo pouze jako překódování  pojmu rasa.[37] Veřejný diskurz se zaměřoval na závislost a násilí, ale subtext byl silně rasový. Crack byl považován za drogu nízkopříjmových Afroameričanů a práškový kokain jako droga bohatých bělochů. Zákonodárci pak podle toho reagovali přijímáním disproporčních zákonu a nařízení. Do roku 2010 bylo potřeba na dosažení stejného rozsudku u práškového kokainu, jako u crack kokainu poměr 100:1 co se drženého množství týče[38], přestože se jedná o farmakologicky stejné látky lišící se pouze způsobem užití. Jelikož jsou podle federálních zákonů souvisejících s distribucí cracku 80% odsouzených Afroameričanů[39], vedlo pro ně toto k daleko tvrdším rozsudkům oproti bělochům či Latinos za stejné porušení zákona ovšem s práškovým kokainem. Ačkoliv byl roce 2010 přijat Fair Sentencing Act, který upravuje poměr drženého množství práškového kokainu a cracku k dosažení stejného rozsudku na 18:1, ve vězení stále zůstávají tisíce odsouzených, neboť zákon nefunguje retroaktivně. Fair Sentencing Act také neudělal nic s příliš tvrdým prosazováním povinné minimální délky rozsudku. Mechanismus povinné minimální délky rozsudku je nejčastěji spuštěn při usvědčení z prodeje i držení určitého množství určité ilegální látky. Jakmile je dané množství látky překročeno, musí soudce uložit minimálně minimální povinnou délku vězení nehledě na jakékoliv polehčující okolnosti. U práškového kokainu je pro minimální rozsudek pěti let ve vězení potřeba 500 gramů, pro crack 28 gramů.[40]

Legislativní přístup ke cracku a tvrdý postup represivních složek státu tedy nemůže být přisuzován pouze objektivním cílům války proti drogám, ale musí také reflektovat snahu kontrolovat chování menšin. Úsilí státních složek vymýtit crack i ostatní drogy z chudých městských čtvrtí podpořily kontrolu těchto komunit, které jsou většinovou společností vnímány jako nebezpečné či nepřizpůsobivé. Afroameričané ze společensky vyloučených městských oblastí, nejvíce zatížení sociálními a ekonomickými problémy, se tak nakonec stali komunitou, která válkou proti drogám trpí nejvíce.

Příkladem, který dobře ilustruje rasovou diskriminaci, je studie z roku 2006 z města Seattle, ve kterém žije 70% bílého obyvatelstva.[41] Přestože většina lidí, kteří požívali, prodávali, či převáželi drogy, jsou bílí Američané, 64,2% zatčených v souvislosti s touto činností jsou Afroameričané, přestože jich ve městě žije pouze 8%.[42] Tato neúměrnost je způsobená tím, že se policie zaměřila spíše na rasově diverzní centrum města a zanedbávala ostatní oblasti obydlené spíše bělochy. Dalším faktorem bylo cílené zaměření na crack. Bílé obyvatelstvo zapletené do drogové činnosti v Seattlu se zabývá především prodejem metamfetaminů, extází, práškového kokainu a heroinu. Crack je pak produktem prodávaným převážně Afroameričany. Tři čtvrtiny všech zatčení v souvislosti s narkotiky  se týkaly cracku, přestože tento obchod představoval pouze přibližně jednu třetinu celkového prodeje drog ve městě. Afroameričané tak nakonec představovali 79% všech zatčených v souvislosti s uchováváním, prodejem nebo převozem cracku. Výzkumníci provádějící tuto studii nemohli najít racionální vysvětlení zaměření se policie na oblast centra města a crack. Frekvence prodeje cracku v kontrastu s ostatními drogami, strach o veřejnou bezpečnost nebo zdraví, závažnost trestné činnosti ani stížnosti od občanů nekorespondovaly s cíleným zaměřením na tuto oblast drogové problematiky. Výsledkem zprávy tedy bylo, že policejní oddělení Seattlu jednalo na základě rasového aspektu a nevědomého dopadu rasy na vnímání problému narkotik v Seattlu.[43]

2  Přístup policie k Afroameričanům

Policie má velké pravomoci ve vymáhání drogové politiky. Kdo bude zastaven ke kontrole či prohledán je čistě na uvážení daného policisty. Zatýkání za zločiny spojené s drogami se od roku 1980 ztrojnásobilo. Od začátku války proti drogám bylo kvůli ní zatčeno přes 31 milionů lidí.[44] Toto ukazuje na fakt, že boj s drogami není cílen na hlavy drogových organizací, ale na uživatele a malé prodejce. Většina zatčených za drogovou kriminalitu není obviněna ze závažného trestného činu. Například v roce 2005 byla čtyři z pěti zatčení za držení drog a jedno z pěti za prodej. Válka proti drogám také není primárně zamířena na nebezpečná narkotika, v devadesátých letech tvořila zatčení za držení marihuany 80% navýšení zatýkání a v roce 2005 představovala tato zatčení 42,6% veškerých zadržení za drogovou kriminalitu.[45] Právo na ochranu osob proti neopodstatněným prohlídkám zaručuje obyvatelům USA čtvrtý dodatek ústavy. Po zahájení války proti drogám ale došlo ke změně právního výkladu tohoto dodatku. Na konci funkčního období Nejvyššího soudu v roce 1991 bylo zřejmé, že přístup policie k občanům prošel významnou změnou.[46] Prohledání na základě souhlasu umožnilo policii zastavit a prohledat kohokoliv na ulici. Policistovi stačí získat verbální souhlas k prohledání osoby a tím tak zjistit, zda je v držení narkotik. Občané ve většině případů svůj souhlas dají, nenapadne je odporovat představiteli zákona. Stejně tak jsou na základě malých porušení dopravních zákonů zastavováni řidiči a jejich auta jsou prohledávána kvůli možné přítomnosti drog.

Běloši a černoši v USA zažívají rozdílné policejní praktiky. Setkávají se s policií z odlišných důvodů, v různé míře a je s nimi při těchto setkáních zacházeno jinak. Jedním z důvodů rasové nerovnosti v kontaktu s policií může být úmyslná či neúmyslná zaujatost policie, kterou ovšem nevysvětluje rozdíl v množství kriminálních činů páchaných určitou rasou.[47] Další příčinou nerovnosti jsou oficiální policejní strategie jako „stop and frisk“, kdy je občan zastaven na ulici legitimován a prohledán, nebo „broken windows“, která je zaměřena na udržování a monitorování městského prostředí. Tyto praktiky jsou zaměřeny převážně na přestupky s předpokladem, že pokud jsou kontrolovány a trestány i přestupky, nebude docházet k vážným zločinům. Tyto taktiky dopadají ale převážně na menšinové obyvatelstvo USA. Je u nich větší pravděpodobnost zastavení, prohledání, zatčení, obvinění i odsouzení, což je může zatížit celoživotním zápisem do trestního rejstříku. Zejména v drogové problematice jsou tyto problémy velmi patrné. Afroameričané tvoří přibližně 13% celkového obyvatelstva USA. Užívání drog je u nich dokumentováno na přibližně stejné úrovni jako u ostatních etnických skupin[48]. Podle studie z roku 2006 od americké federální instituce Substance Abuse and Mental Health Services Administration je mezi lidmi nad 12 let 49% bílých Američanů a 42,9% Afroameričanů, kteří někdy v životě požili ilegální substanci. Mezi Afroameričany tedy není vyšší procento uživatelů.[49] Přesto se od roku 1980 zvýšil počet zatčených Afroameričanů, v souvislosti s držením, prodejem nebo převážením narkotik, z 6,5 osob na 29,1 osob z tisíce v roce 2000. Počet zadržených bílých Američanů se také zvýšil, ovšem jen z 3,5 na 4,6 z tisíce osob[50]. V současné době tvoří Afroameričané 30% všech zatčených kvůli drogové kriminalitě.[51]

 

2.1 Ferguson a New York

Strážník Darren Wilson ve Fergusonu zastavil Micheala Browna za přecházení ulice mimo přechod a strážník Daniel Pantaleo v New Yorku konfrontoval Erica Garnera za prodej nezdaněných kusových cigaret. Oba případy skončily smrtí viníků přestupků. Policisté byli porotami osvobozeni. Rozdílná míra kontaktu policie s bělochy, Afroameričany a ostatními minoritami v těchto dvou jurisdikcích byla jedním z předpokladů těchto tragických smrtí.

Předměstí St. Louis, Missouri, Ferguson měl v roce 2013 kolem 21,000 obyvatel. Afroameričané tvořili přibližně 63% populace s řidičskými průkazy, zastavených Fergusonskou policií jich ovšem bylo 86%.[52] To se rovná asi jednomu zastavení na každé dva dospělé Afroameričany ve Fergusonu oproti jednomu zastavení na každých osm bělochů. Fergusonská policie uvedla různé důvody pro zastavování bílých a černých řidičů. Většina bělochů byla zastavena za dopravní přestupek (68%) zatímco většina černochů za problém s vybavením nebo poznávací značkou (57%). Přestože studie ukazují, že černoši mají větší pravděpodobnost problému s vybavením vozidla, rozdíl neodpovídá disproporčnímu zastavování v situacích, kdy se nejedná o dopravní přestupek.[53] Namátkové kontroly, které jsou ponechány na volném uvážení strážníka, tvořily 7% zastavení mezi Afroameričany a 4% mezi bělošskými řidiči. Při prováděné kontrole prohledala Fergusonská policie 12% aut černošských řidičů oproti 7% bělošských. Přesto, nebo jako výsledek tohoto, neznamenala vyšší míra kontrol Afroameričanů vyšší procento nalezení kontrabandu, hlavně drog a zbraní. Ten byl nalezen u 34% prohledaných bělochů a u 22% černošských řidičů. Navzdory tomu byli Afroameričané při kontrolách zatčeni dvakrát více než běloši (10% a 5%). Pro toto existují dva důvody. Prvním je fakt, že policie prohledala větší podíl černošských řidičů a našla tak kontraband u přibližně stejného počtu lidí jako mezi bělochy. Druhým faktorem s hlavním vlivem na tuto disproporci je oproti bělochům větší pravděpodobnost, že Afroameričtí řidiči měli již na sebe vydán zatykač, částečně také kvůli nezaplaceným pokutám z dřívějších dob. Toto se vše odvíjí od disproporčního vystavení Afroameričanů k dopravním orgánům policie. Obce jako Ferguson mají často fiskální důvody k zaměření policejních složek na dopravní a další drobné přestupky. Pokuty a soudní poplatky hrají důležitou roli v zisku některých obecních samospráv St. Louis County, primárně těch, kde žije velký počet Afroameričanů s vysokou mírou chudoby.[54] Soudně nařízené pokuty a exekuce tvořili 20% výdělku Fergusonu v roce 2013.[55] Aby bylo zaručeno vymáhání výběru pokut, vydaly tyto samosprávy vysoký počet zatykačů. Ferguson daleko předčil všechny ostatní obce v regionu s mírou 1500 zatykačů na 1000 osob v roce 2013, což je asi čtyřikrát více než míra města St. Louis.[56] V době po protestech v létě 2014 ohlásilo město Ferguson reformy ke snížení míry výdělku z takovýchto pokut,[57] ovšem tento slib neměl dlouhého trvání, když v prosinci 2014 oznámil správce financí Fergusonu navýšení výdělků z pokut z důvodu vyrovnání deficitu z posledního fiskálního roku.[58] Vyšetřování Fergusonského policejního oddělení provedené v roce 2014 Ministerstvem spravedlnosti ukázalo, že nezákonný postup tamní policie vedl ke vzniku nedůvěry zejména mezi Afroameričany. Neschopnost oddělení vymáhat odpovědnost srážníků za jejich pochybení, neúspěch v implementaci principů přístupu policie ke komunitě a nedostatek diverzity uvnitř oddělení vedl k porušení jeho vztahu k Afroameričanům dávno před zastřelením Michaela Browna. Tento rozkol znamenal snížení efektivity, ztížení policejní práce a větší pravděpodobnost diskriminace.[59]

Policejní strategie v New Yorku prošla výraznou změnou v devadesátých letech pod vedením primátora Rudy Giulianiho. Došlo k zavedení praktik „broken windows“ a „quality of life“. Tyto přístupy byly zaměřeny na zajištění bezpečnosti veřejnosti na základě trestání drobných deliktů a sousedských potížích. Za vlády starosty Micheala Bloomberga v letech 2002 – 2013 a policejního komisaře Raymonda Kellyho zahájila policie kampaň, při které byli zastavováni, vyslýcháni a prohledáváni převážně muži obývající nízkopříjmové čtvrti obydlené Afroameričany a ostatními minoritami, tedy oblasti, ve kterých byla předpokládána vyšší míra kriminality. Mnoho těchto „stop and frisk“ střetů bylo iniciováno s nízkou mírou legitimního opodstatnění, strážníci mezi roky 2003 a 2013 uvedli ve 44% případů jako důvod „podezřelý pohyb“.[60] Docházelo zároveň ke snižování důrazu na trestné činy[61], a dramatickému zvyšování počtu zatčení za přečiny, předvolání k soudu za porušení městských vyhlášek, jako zákaz konzumace alkoholu na veřejnosti, rušení veřejného pořádku nebo jízda na kole na chodníku, a ke zvýšení počtu náhodných policejních kontrol nevinných lidí. Muži s barevnou pletí se stali hlavní skupinou, na kterou tyto praktiky dopadaly.[62] Muži mají od roku 1980 až čtyřikrát větší pravděpodobnost zatčení ve městě New York než ženy.[63] Mezi roky 2001 a 2013 tvořili 51% populace města nad 16 let černoši a hispánci. Během této doby ale tvořili 82% zatčených za přestupky a 81% lidí, kteří byli předvoláni k soudu.[64] Rasové zastoupení „stop and frisk“ bylo podobné.[65] Komisař William Bratton hrál důležitou roli v implementaci strategie „broken windows“, když vedl dopravní policii v roce 1990 a během svého prvního působení jako komisař pod starostou Rudy Giulianim v letech 1994 až 1996. V současné době opět působí jako komisař a spolu  se starostou Billem de Blasiem zůstávají věrní této strategii udržování pořádku. Bratton vyzdvihuje její efektivnost a rasovou disproporci připisuje taktice zaměřené na komunity s vyšším poměrem kriminality.[66] V odpovědi na protesty po smrti Erica Garnera oznámil policejní komisař plány na přeškolení strážníků na odpovídající použití síly v takovýchto situacích. Studie ovšem ukazují, že strategie udržování pořádku mají pouze malý dopad na vážnou zločinnou činnost. Město New York sice zaznamenalo dramatický propad v kriminalitě v době zatýkání za přestupky a předvolávání k soudu, například počet vražd se snížil mezi roky 1990 a 2000 o 73%, tento fenomén ale není unikátní. Ostatní velká města jako Seattle a San Diego dosáhli v této době podobného výsledku ve snížení kriminality bez zavádění podobných opatření. Zároveň výzkumy uvádějí, že taktika „stop and frisk“ neměla dopad ani na loupeže a krádeže v městských čtvrtích. Ač politika udržování pořádku vyžaduje vysokou míru veřejných prostředků, neexistuje mnoho důkazů pro její efektivitu a opravdový dopad na společnost.[67]

2.2 Celonárodní trendy

V porovnání s celonárodními trendy jsou rasové disproporce v policejní práci ve Fergusonu a New Yorku podobné některým oblastem a naopak anomální v jiných. V posledních letech oznámilo přibližně stejné množství bílých, Hispánců a Afroameričanů v celých USA, že byli zastaveni policií v autě nebo na ulici. Příčiny a důsledky těchto kontrol se ale stále liší podle rasy a disproporce v policejních kontrolách na základě rasy i nadále v některých jurisdikcích přetrvávají. Tyto disproporce se na sebe nabalují tím, jak jednotlivci procházejí celým systémem trestního soudnictví. Ferguson a New York jsou jedny z mnoha jurisdikcí, kde se zastavení řidičů a chodců významně liší podle rasy. Bostonská policie v posledním vyšetřování míry pozorování, zastavení, vyslýchání nebo prohledání občanů bez provedení zatčení zjistila, že Afroameričané tvoří 63% z kontrolovaných osob mezi roky 2007 a 2010, přestože tvoří přibližně 24% populace města. Celonárodní výzkumy také ukázaly na disproporce v policejních kontrolách. Zastavení řidiči černé pleti mají třikrát větší pravděpodobnost, že budou prohledáni, než běloši a dvakrát větší pravděpodobnost zatčení při dopravní kontrole. Tyto tendence pokračují i přes to, že má policie nižší šanci k nalezení kontrabandu u černých než u bílých řidičů. Výzkum všech zatčení, ne jen těch vycházejících z dopravních kontrol, v 3500 policejních okrscích v USA ukázal, že v 95% jsou Afroameričané zatýkáni ve vyšší míře než běloši. Výsledkem tohoto je, že 49% Afroameričanů uvádí, že byli alespoň jedenkrát zatčeni před 23 rokem života oproti 38% bělochů. Také způsob policejních kontrol se liší u lidí s barevnou pletí od bělochů. Studie z let 2002 a 2008 ukazují, že Afroameričané mají třikrát větší pravděpodobnost, že na ně bude při kontrole použita fyzická síla.[68] Policejní brutalitu ve svých komunitách podle výzkumu z roku 1999 pociťuje 58% Američanů barevné pleti oproti 35% bělochů.[69] Federální vláda má možnost žalovat policejní oddělení kdekoliv v zemi při prokázání schématu spojení používání excesivní síly a porušování občanských práv a donutit je přijmout souhlas s výnosem o změně těchto praktik. S vědomím možnosti žalob přijalo toto memorandum Ministerstva spravedlnosti 20 měst v USA.[70]

Afroameričané a ostatní minority tak mají větší pravděpodobnost zatčení, z části v rozdílech v míře kriminality a z části kvůli policejním praktikám. Když jsou zatčeni, dostanou často tvrdší obvinění než běloši. Když jsou obviněni, mají větší pravděpodobnost odsouzení. Když jsou odsouzeni, dostanou často tvrdší tresty.[71]

3  Soudnictví a vězeňství

3.1 Trestní řízení

Právo na zastoupení obhájcem před zákonem je jedním ze základních principů amerického soudního systému. Už při zatýkání je podezřelému v rámci práv „Miranda“ policií sděleno, že má právo na obhájce a pokud si ho nemůže dovolit, bude mu přidělen bezplatně státem. Praxe je ovšem jiná. Mnoho lidí je každoročně posláno do vězení bez jakéhokoliv kontaktu s právníkem. Celkem 60 až 90 procent obviněných, v závislosti na jurisdikci, je nemajetných, nemohou si zastoupení dovolit a potřebují obhájce přiděleného státem.[72] Systém státem přidělovaných obhájců je ale vysoce nedostatečný. Změny posledních dekád v trestněprávním systému přinesly nárůst kriminálních případů, státy ovšem nejsou schopny obhájce adekvátně financovat. Mnoho obhájců ex offo nemá prostředky k důkladnému vyšetření daného případu. Z důvodu nerealistického objemu práce pak mohou nad přípravou obhajoby každého klienta strávit pouze několik minut. Například ve městě Lake Charles v Louisianě má kancelář obhájce ex offo pouze 2 zaměstnance, trestných činů musí ročně řešit 2500 a přestupků 4000.[73] Jako výsledek toho nejsou zástupci schopni poskytnout klientovi jeho ústavní právo na právního rádce. V některých státech je také poskytování obhájců ex offo spojeno s poplatky, ač má být bezplatné. Například Florida vyžaduje od klientů 50 dolarů jako poplatek za přihlášku pro přiřazení obhájce státem. Někteří obvinění si nemohou dovolit ani tuto částku a můžou se tak dostat do ještě větších problému, kdy jsou pak různé poplatky a pokuty vymáhány soudy. Výsledkem těchto problémů je fakt, že 90 až 95 procent federálních i státních případů končí přistoupením obviněného k dohodě o přiznání viny, aby se vyhnul soudnímu procesu a potencionálnímu vyššímu trestu.[74] Obhájci i státní zástupci na tyto dohody často tlačí z důvodu urychlení procesu z příčiny příliš vysokého množství případů, kterým se musí věnovat. Jelikož jde k soudu pouze malé množství případů, stává se nejsilnějším aktérem státní zástupce. Ten není vázán mnoha pravidly, a jak s obžalovaným naloží je čistě na jeho uvážení. Může například případ bez udání důvodu zrušit, také má ale možnost přidat více důvodů obvinění, pokud si myslí, že jsou obhajitelné u soudu. Tato praxe se využívá právě k nátlaku na obžalovaného, aby přijmul dohodu o přiznání viny, která je většinou vyjednána bez přítomnosti soudce. Státní zástupce pak může některé dopady obžaloby zmírnit. Se zavedením minimálních povinných trestů se dostala státním zástupcům do rukou silná zbraň. Stačí obžalovaného obvinit z trestného činu, se kterým se pojí povinný minimální trest, a donutit ho tak ze strachu z vězení přijmou vinu za některé z jiných obvinění nebo tak od obviněného získat výpověď a informace k nějakému jinému případu, přinutit ho donášet. Sami státní zástupci přiznávají využívání této praxe.[75] Nerovnost mezi obhájci a státními zástupci pak může znamenat, že dohody přijmou i nevinní lidé, aby se vyhnuli dlouhému a riskantnímu soudnímu procesu.[76] Počet nevinných vězňů se odhaduje na 2% až 5%, což při vysokém počtu vězněných může tvořit desítky tisíc lidí.[77]

Takto nastaveným systémem nejvíce trpí nemajetní občané USA. Jelikož je mezi menšinami disproporční počet těch, kteří žijí pod hranicí chudoby, nabízí se otázka, zda jsou v předsoudním stupni trestněprávního systému diskriminováni na základě rasy. Veřejní obhájci sice poskytují méně kvalitní služby, výzkumy ale neukazují na cílené znevýhodňování Afroameričanů, jelikož nejsou přidělováni na základě rasy. Systém kaucí ovšem vytváří podmínky pro možnost uvalení vazby na chudé obžalované při nesložení tohoto poplatku. Afroameričané mají v tomto větší pravděpodobnost, že na ně bude vazba uvalena, než běloši.[78]Nízká míra kontroly státních zástupců a vysoká míra jejich samostatnosti vytvořila prostředí, ve kterém se u nich projevuje vědomá i nevědomá předpojatost na základě rasy.[79] Studie San Jose Mercury News z roku 1991, která přezkoumala 700 000 kriminálních případů, ukázala, že běloši jsou úspěšnější v procesu vyjednávání dohody o přiznání viny. Bílý obžalovaní, kteří neměli předchozí záznam v trestním rejstříků, měli 33% šanci na zmírnění obvinění na přestupek, černoši měli tuto možnost ve 25% případů.[80] Výzkumy také ukazují, že je u státních zástupců dvakrát větší pravděpodobnost, že budou požadovat minimální povinnou dobu uvěznění u Afroameričanů oproti bělochům.[81] V roce 2011 bylo možnosti minimálního povinného trestu využito u 31.5% Afroameričanů oproti 27.4% bílých Američanů.[82]V roce 2004 bylo uznáno vinnými přibližně 1,1 milionu lidí. Za násilné trestné činy bylo odsouzeno přibližně stejné procento bělochů i černochů. Za majetkovou trestnou činnost bylo odsouzeno 31% bílých a 26% Afroameričanů. V trestných činech spojených s drogovou kriminalitou bylo odsouzeno 30% bělochů a 41% černochů.[83] Afroameričané byli častěji posíláni do vězení a jejich tresty byly delší. Průměrná délka trestu byla u černochů 40 měsíců oproti 37 měsíců u bělochů při stejně závažném obvinění. Dalším nerovností v systému je obsazení soudních porot. Obhájce i státní zástupce mají možnost odvolat jakéhokoliv porotce. Tento proces se stal notoricky diskriminačním, jelikož advokáti o porotcích nemají příliš informací, a tak se rozhodují podle stereotypů, předsudků nebo svých pocitů. Dosažení bílé nebo převážně bílé poroty je jednoduché ve většině jurisdikcí. Potencionální porotci se vybírají na základě seznamu registrovaných voličů nebo databáze úřadu pro motorová vozidla. Příslušníci menšin často nejsou registrovaní voliči nebo nevlastní auta, je jich tak méně na výběr pro službu v porotě. Federální vláda a 31 států také uplatňuje pravidlo vyloučení porotců se záznamem v trestním rejstříku, výsledek tohoto je 30% Afroameričanů s automatickým celoživotním zákazem účasti v porotě.[84] Výzkum z roku 1988 uvedl, že Afroameričtí soudci se spíše přiklánějí k mírnějším trestům než bílí soudci.[85] Bílí soudci s větší pravděpodobností pošlou černochy do vězení, zatímco Afroameričtí soudci odsuzují černochy i bělochy k vězení v podobném počtu případů.[86]

3.2 Masové vězeňství

Spojené státy americké mají největší populaci vězněných lidí na světě. Vězení obývá přibližně 2 miliony lidí. 7,3 milionu občanů celkem je pod dohledem nápravných institucí, tedy ve vězení, podmínečně propuštění nebo v podmínce. Usvědčení z porušení zákona v souvislosti s drogovou činností je největší příčinou prudkého nárůstu počtu vězněných v USA. V současné době je ve vězení ve spojení s narkotiky kolem půl milionu lidí oproti 41100 lidem v roce 1980. Mezi lety 1985 a 2000 tvořil drogový zločin dvou třetinový nárůst populace vězňů.[87] Důvodem zvýšení počtu vězňů nejsou změny v míře zločinnosti, ale přijímání nových zákonů a strategií. Převážně pak změny ve vydávání rozsudků a prodlužování doby trestů.

Rasové složení vězňů je vysoce disproporční ve vztahu k zastoupení různých rasových skupin ve společnosti. Běloši tvoří 39% všech uvězněných a Afroameričané 40%. V celé populaci USA ovšem tvoří 64% a 13%. V přepočtu jsou tak černoši vězněni pětkrát více než bílí.[88]V sedmi státech tvořili Afroameričané podle Human Rights Watch v roce 2000 80% až 90% všech uvězněných v souvislosti s drogovým zločinem. V alespoň patnácti státech jsou černoši zavíráni do vězení na základě trestných činů spojených s narkotiky v až 57krát větší míře než běloši.[89]

Přibližně 700,000 lidí je každoročně propuštěno z vězení, převážně do chudých komunit.[90] Věznění má negativní dopad na sociální a pracovní život odsouzeného. Záznam v rejstříku trestů po propuštění pachatele může být například příčinou znevýhodnění v rozhodování v udělení péče o dítě, ztráta volebního práva, ztráta nebo nemožnost najít zaměstnání, nemožnost získání studentské půjčky, složité zajištění půjček do banky, zajištění různých obchodních licencí nebo získání státního bydlení a další státní pomoci. Tyto problémy tak v podstatě z Afroameričanů vytvářejí druhořadé občany a disproporčně dopadají především na barevné obyvatelstvo. Uvádí se například, že 2,2 milionu Afroameričanů bylo zbaveno práva volit.[91] I pokud člověku v souvislosti s drogovou činností nehrozí vězení, může být obvinění z ní celoživotním problémem zasahujícím do jeho sociálního, ekonomického i politického aspektu života.

 

Závěr

Cílem práce bylo zjistit, zda i po skončení hnutí za lidská práva stále pokračuje diskriminace Afroameričanů v trestněprávním sytému a pokud ano, tak jakými způsoby. Na případu drogové politiky analyzuje přístup různých složek trestněprávního systému k Afroameričanům. První kapitola ukázala, že v americké společnosti přetrvávají stereotypní představy o Afroameričanech, které mohly zapříčinit, že některá přijatá opatření v drogové politice mají dopad především na menšiny jako například větší minimální tresty za prodej a držení cracku oproti práškovému kokainu. Někteří politici stereotypy živili s cílem získat podporu voličů a přijímali legislativu, která do určité míry diskriminaci zjednodušuje nebo umožňuje. Z druhé kapitoly vyplývá, že je přístup policie k Afroameričanům odlišný než k bělochům. To ovšem nemusí být zapříčiněno systémem, ale samotnými policisty, kteří mají ve vymáhání drogové politiky vysokou míru volnosti a mohou jednat podle vlastního uvážení, může se tedy v jejich práci projevit osobní rasová předpojatost. Výsledkem toho je nerovný počet zatčených Afroameričanů vzhledem k jejich zastoupení v populaci. Třetí kapitola představuje postavení Afroameričanů v průběhu trestního řízení. Soudci a zejména státní zástupci mají opět velkou volnost v rozhodování, jak s případy naloží. Můžou být tedy ovlivněni vlastními rasovými předsudky, které můžou být živené pokračujícími stereotypy. Nakonec jsou tak Afroameričané trestáni přísněji než běloši. Výsledkem celého procesu je pak jejich vysoce nerovné zastoupení ve vězeních. Diskriminace Afroameričanů tedy stále pokračuje. Je částečně zapříčiněná nastavením systému, ale z části také přístupem jednotlivých činitelů trestněprávních orgánů. Existují různá hnutí, která se na tento problém snaží upozornit jako například Black Lives Matter. Cílem hnutí je informovat obyvatelstvo a rozvíjet o těchto problémech veřejnou debatu.

Aby se míra diskriminace Afroameričanů snížila a eventuálně úplně vymizela, je potřeba, aby se legislativní i exekutivní složky státu zaměřily na několik oblastí společnosti. Důležité je zrevidovat některé strategie a zákony, které mají evidentně disproporční negativní dopad na menšiny, jako například policejní strategie „stop and frisk“ nebo zákon Anti-Drug Abuse Act z roku 1988, který zavedl minimální povinné tresty za prodej a držení drog. Státní složky jsou schopny je identifikovat na základě statistik a analýz. V některých částech USA už tyto politiky procházejí změnami, například v Seattlu má policie nově možnost přesunout člověka zatčeného v souvislosti s drogami do péče sociálních služeb, místo jeho uvázání hlouběji do trestního systému. Dále je potřeba vyrovnat se s implicitní rasovou předpojatostí jednotlivých činitelů státních složek např. pomocí školení. Významným krokem je například i pořizování kamer, které se umístí na výstroj strážníka, který je nucen více rozmýšlet svoje kroky, jelikož je jeho postup nahráván. Zejména je důležité ze systému vyloučit jedince, u kterých bylo prokázáno, že diskriminují úmyslně. Krokem, který by mohl v problému výrazně pomoci, je lepší přerozdělení veřejných prostředků. Trestněprávní systém sice není v pozici, aby mohl řešit socioekonomické nerovnosti, které přispívají k rozdílné míře kriminality, měl by ale být nastaven tak, aby je dále neprohluboval. Měl by se tak více zaměřit na prevenci kriminality a drogovou prevenci. Zvýšené financování by si zasloužil i systém obhájců ex offo, díky čemuž by se daly vyrovnat podmínky bohatých a chudých v trestních řízeních. V některých těchto oblastech už probíhá přechod ke spravedlivějším metodám, změna systému je ale výrazně dlouhodobější proces. Nejdůležitější v celém problému rasové diskriminace je ale myšlení samotných lidí často ovlivněné kulturními stereotypy o Afroameričanech. Jedině změnou toho se dá dosáhnout podstatnějšího pokroku směrem k rovnoprávnému postavení Afroameričanů ve společnosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

Summary

The aim of this thesis is to determine whether discrimination against African Americans in the criminal justice system still continues even after the end of the Civil Rights Movement and, if so, in what ways. It examines this topic using the case of national drug policies, which greatly affected the system. It analyzes the approach of various components of the system, i.e. the police, prosecutors and courts to African-Americans. The first chapter shows that stereotypes concerning African-Americans are still present in the American society and that they could have affected some of the measures in drug policy, which have an impact particularly on minorities, such as higher minimum penalties for the sale and possession of crack versus powder cocaine. Some politicians nurtured these stereotypes in order to gain the support of voters and adopted legislation, which to some extent makes discrimination possible. The second chapter of this paper shows that the police treat African-Americans differently than whites. The police have high degree of freedom in enforcing the drug policy and can operate based on their own discretion, which means that they can be affect by individual racial prejudice. The result is a disproportionate number of arrests of African-Americans, which doesn’t represent their numbers in the general population. The third chapter presents the status of African-Americans in criminal proceedings. The judges and especially prosecutors have again great freedom in deciding on how to handle each case. They can therefore be influenced by their own racial prejudices, which can be fueled by the continuing stereotypes. Finally, African Americans are punished more severely than whites. The result of the whole process is then their highly unequal representation in prisons. Discrimination against African-Americans, therefore, continues. It is partly caused by how the system is set up, but also in part by the approach of various officials of the state institutions. There are many public movements seek to highlight these issues such as the Black Lives Matter movement. The aim of the movement is to inform the population and fuel a public debate on these issues.

In order to lessen the discrimination against African-Americans and eventually eradicate completely, it is necessary that the legislative and executive bodies of the state focus on several areas of society. It is important to revise some strategies and laws that clearly have a disproportionate negative impact on minorities, such as the police strategy of „Stop and Frisk“ or the Anti-Drug Abuse Act of 1988, which introduced mandatory minimum sentences for the sale and possession of drugs. State institutions are able to identify these measures using statistics and analysis. In some parts of the US have these policies undergone change, for example the Seattle police department now has a new policy, which allows the officer to move an individual arrested on drug violations to social care, instead of burying them deeper into the criminal justice system. We also need to deal with implicit racial prejudices of various government officials for example through training. An important step as well is the acquisition of cameras that are placed on a police officer’s equipment and force them think twice about their actions since they’re being recorded. It is particularly important for the system to exclude individuals who showed intentional discriminative behavior. A step that could greatly help the problem is a better allocation of public funds. The criminal justice system is not in a position to tackle socio-economic inequalities that contribute to the difference in the crime rate, but it should be set so that it did not deepen them further. It should focus more on crime prevention and drug prevention. The public defendant system would also deserve increased funding, thus leveling the playing field between rich and poor in criminal proceedings. In some of these areas transition is already underway to fairer methods. Changing the system is a long process though. The most important thing in the whole issue of racial discrimination is people’s opinions thought they might be often influenced by cultural stereotypes about African-Americans. The only thing that can achieve progress towards equal status of African-Americans is changing people’s views and minds.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Seznam pramenů a odborné literatury

Primární zdroje

Address Before a Joint Session of the Congress on the State of the Union (23. 1. 1996), http://www.presidency.ucsb.edu/ws/?pid=53091 (staženo 4. 1. 2016)

Executive Office of the President of the United States, „National Drug Control Strategy, FY 2010 Budget Summary“ (květen 2009), https://www.whitehouse.gov/sites/default/files/ondcp/Fact_Sheets/FY2010-Budget-Summary-April-2009.pdf (staženo 4.1.2016)

Executive Office of the President of the United States, „National Drug Control Budget, FY 2015 Funding Highlights“ (březen 2014), https://www.whitehouse.gov/sites/default/files/ondcp/about-content/fy_2015_budget_highlights_-_final.pdf (staženo 4.1.2016)

General Social Survey 1990, https://www.icpsr.umich.edu/icpsrweb/ICPSR/studies/31521 (staženo 4. 1. 2016)

1991 National Race and Politics Survey, https://www.openicpsr.org/repoEntity/show/5988 (staženo 4. 1. 2016)

National Institute on Drug Abuse, „Drug Use Among Racial/Ethnic Minorities.“ (1995), http://archives.drugabuse.gov/pdf/minorities03.pdf (staženo 4. 1. 2016)

United States Department of Health and Human Services, „Results from the 2006 National Survey on Drug Use and Health“, https://www.asipp.org/documents/2006NSDUH.pdf (staženo 4. 1. 2016)

United States Sentencing Commission, „Cocaine and Federal Sentencing Policy“ (únor 1995), http://www.ussc.gov/news/congressional-testimony-and-reports/drug-topics/special-report-congress-cocaine-and-federal-sentencing-policy-february-1995 (staženo 4. 1. 2016)

United States Sentencing Commission, „2012 Sourcebook of Federal Sentencing Statistics“ (2012), http://www.ussc.gov/research-and-publications/annual-reports-sourcebooks/2012/sourcebook-2012 (staženo 4. 1. 2016)

Families Against Mandatory Minimums, „Federal Mandatory Minimums“ (2005), http://famm.org/wp-content/uploads/2013/08/Chart-All-Fed-MMs-NW.pdf (staženo 4. 1. 2016)

United States Department of Health and Human Services, „Results from the 2013 National Survey on Drug Use and Health: Summary of National Findings“, http://www.samhsa.gov/data/sites/default/files/NSDUHresultsPDFWHTML2013/Web/NSDUHresults2013.pdf (staženo 4. 1. 2016)

Federal Bureau of Investigation, „Crime in the United States 2013“, https://www.fbi.gov/about-us/cjis/ucr/crime-in-the-u.s/2013/crime-in-the-u.s.-2013/tables/table-43 (staženo 4. 1. 2016)

Office of the Missouri Attorney General, „Racial Profiling Data/2013: Ferguson Police Department.“ (2014), http://ago.mo.gov/docs/default-source/public-safety/2013agencyreports.pdf?sfvrsn=2. (staženo 4. 1. 2016)

Human Rights Watch, „Punishment and Prejudice: Racial Disparities in the War on Drugs“, HRW Reports, vol. 12, no. 2 (květen 2000), https://www.hrw.org/reports/2000/usa/ (staženo 4. 1. 2016)

United States Sentencing Commission, „Quick Facts: Mandatory Minimum Penalties“, http://www.ussc.gov/sites/default/files/pdf/research-and-publications/quick-facts/Quick_Facts_Mandatory_Minimum_Penalties.pdf (staženo 4. 1. 2016)

Lindsey Devers, United States Department of Justice, Bureau of Justice Assistance, „Plea and Charge Bargaining: Research Summary“ (leden 2011), https://www.bja.gov/Publications/PleaBargainingResearchSummary.pdf (staženo 4. 1. 2016)

United States Department of Justice, „Investigation of the Ferguson Police Department“ (4. 3. 2015), http://www.justice.gov/sites/default/files/opa/press-releases/attachments/2015/03/04/ferguson_police_department_report.pdf (staženo 4. 1. 2016)

Knižní tituly

Arnold Trebach, The Heroin Solution (Yale University Press, New Haven, CT, 1982)

Merrill Collett, The cocaine connection: drug trafficking and inter-American relations (Foreign Policy Association, New York, 1989)

Katherine Beckett, Making Crime Pay: Law and Order in Contemporary American Politics (Oxford University Press, New York, Oxford, 1997)

Jonathan Harris, Drugged America (Simon & Schuster, 1991)

Leif Roderick Rosenberger, America’s Drug War Debacle (Avebury, 1996)

Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (The New Press, 2012)

William Julius Wilson, When Work Disappears: The World of the New Urban Poor (Knopf, 1996)

Marvin D. Free Jr, African Americans and the Criminal Justice System (Routledge, 1995)

Odborné články

Vesla M. Weaver, „Frontlash: Race and the Development of Punitive Crime Policy“, Studies in American Political Development 21 (2007), 230–265.

Mark Peffley, Jon Hurwitz a Paul M. Sniderman, „Racial Stereotypes and Whites‘ Political Views of Blacks in the Context of Welfare and Crime“, American Journal of Political Science Vol. 41, No. 1 (1997), 30-60.

Barry Goldwater, „Peace Through Strength.“, Vital Speeches of the Day, Vol. 30 Issue 24 (10. 1. 1964), http://connection.ebscohost.com/c/speeches/9868050/peace-through-strength (staženo 4. 1. 2016)

Katherine Beckett, Kris Nyrop a Lori Pfingst, „Race, Drugs, and Policing: Understanding Disparieties in Drug Delivery Arrests“, Criminology 44 (únor 2006), 105-137.

Katherine Beckett, „Race and Drug Law Enforcement in Seattle“ (září 2008), https://www.aclu.org/files/assets/race20and20drug20law20enforcement20in20seattle_20081.pdf (staženo 4. 1. 2016)

Marc Mauer a Ryan S. King, „A 25-Year Quagmire: The War on Drugs and Its Impact on American Society“ (září 2007), http://www.sentencingproject.org/doc/publications/dp_25yearquagmire.pdf  (staženo 4. 1. 2016)

Nazgol Ghandnoosh, „Black Lives Matter: Eliminating Racial Inequity in the Criminal Justice System“ (2015), http://sentencingproject.org/doc/publications/rd_Black_Lives_Matter.pdf (staženo 4. 1. 2016)

Susan Welch, Michael Combs a John Gruhl, „Do Black Judges Make a Difference?“, American Journal of Political Science Vol. 32, No. 1 (únor 1988), 126-136.

Christopher Hartney a Linh Vuong, „Racial and Ethnic Disparities in the US Criminal Justice Systém“ (březen 2009), http://www.nccdglobal.org/sites/default/files/publication_pdf/created-equal.pdf (staženo 4. 1. 2016)

Sonja B. Starr a M. Marit Rehavi, „Mandatory Sentencing and Racial Disparity: Assessing the Role of Prosecutors and the Effects of Booker“, The Yale Law Journal vol. 123, no. 1 (říjen 2013), http://www.yalelawjournal.org/article/mandatory-sentencing-and-racial-disparity-assessing-the-role-of-prosecutors-and-the-effects-of-booker (staženo 4. 1. 2016)

American Sociological Association, „Race, Ethnicity, and the Criminal Justice Systém“ (září 2007), http://www.asanet.org/images/press/docs/pdf/ASARaceCrime.pdf (staženo 4. 1. 2016)

Thomas Giovanni a Roopal Patel, „Gideon at 50: Three Reforms to Revive the Right to Counsel“, Brennan Center for Justice at New York University School of Law, http://www.brennancenter.org/sites/default/files/publications/Gideon_Report_040913.pdf (staženo 4. 1. 2016)

Jean Chung, The Sentencing Project, „Felony Disenfranchisement“ (srpen 2015), http://sentencingproject.org/doc/publications/fd_Felony%20Disenfranchisement%20Primer.pdf (staženo 4. 1. 2016)

Magdalena Cerdá et al., „Misdemeanor Policing, Physical Disorder, and Gun-related Homicide, A Spatial Analytic Test of Broken-Windows Theory“, Epidemiology vol 20, no. 4 (4. 7. 2009), http://deepblue.lib.umich.edu/bitstream/handle/2027.42/63094/cerda_misdemeanour%20policing_2009%20?sequence=1, (staženo 4. 1. 2016)

James Austin a Michael Jacobson, „How New York City Reduced Mass Incarceration: A Model for Change?“ (leden 2013), http://www.brennancenter.org/sites/default/files/publications/How_NYC_Reduced_Mass_Incarceration.pdf (staženo 4. 1. 2016)

Jeremy Travis et al., „The Growth of Incarceration in the United States, Exploring Causes and Consequences“ (2014), http://www.nap.edu/read/18613/chapter/1 (staženo 4. 1. 2016)

Internetové zdroje

Dan Check, „The Successes and Failures of George Bush’s War on Drugs“, http://www.druglibrary.org/think/~jnr/bushwar.htm#1 (staženo 4. 1. 2016)

Steven F. Gray, „Recognizing Stereotypical Images of African Americans in Television and Movies“, Yale-New Haven Teachers Institute, http://www.yale.edu/ynhti/curriculum/units/1996/3/96.03.05.x.html (staženo 4. 1. 2016)

Lynchings: By State and Race, 1882-1968, http://law2.umkc.edu/faculty/projects/ftrials/shipp/lynchingsstate.html (staženo 4. 1. 2016)

The difference between powder cocaine and crack cocaine, http://cocaine.org/the-difference-between-powder-cocaine-and-crack-cocaine/ (staženo 4. 1. 2016)

Leah Sakala, „Breaking Down Mass Incarceration in the 2010 Census: State-by-State Incarceration Rates by Race/Ethnicity“ (28. 5. 2014), http://www.prisonpolicy.org/reports/rates.html (staženo 4. 1. 2016)

Joe Domanick, „Police Reform’s Best Tool: A Federal Consent Decree“ (15. 7. 2014), http://www.thecrimereport.org/news/articles/2014-07-police-reforms-best-tool-a-federal-consent-decree (staženo 4. 1. 2016)

Kate Smith, „Ferguson to Increase Police Ticketing to Close City’s Budget Gap“ (12. 12. 2014), http://www.bloomberg.com/news/articles/2014-12-12/ferguson-to-increase-police-ticketing-to-close-city-s-budget-gap (staženo 4. 1. 2016)

Frances Robles, „Ferguson Sets Broad Change for City Courts“ (8. 9. 2014), http://www.nytimes.com/2014/09/09/us/ferguson-council-looks-to-improve-community-relations-with-police.html?_r=0 (staženo 4. 1. 2016)

Mike Maciag, „Skyrocketing Court Fines Are Major Revenue Generator for Ferguson“ (22. 8. 2014), http://www.governing.com/topics/public-justice-safety/gov-ferguson-missouri-court-fines-budget.html (staženo 4. 1. 2016)

Sarah Ryley et al., „Daily News analysis finds racial disparities in summonses for minor violations in ‚broken windows‘ policing“ (4. 8. 2014), http://www.nydailynews.com/new-york/summons-broken-windows-racial-disparity-garner-article-1.1890567 (staženo 4. 1. 2016)

New York Civil Liberties Union, „Stop-and-Frisk Data“, http://www.nyclu.org/content/stop-and-frisk-data (staženo 4. 1. 2016)

William J. Bratton a George L. Kelling, „Why We Need Broken Windows Policing“ (2015), http://www.city-journal.org/2015/25_1_broken-windows-policing.html (staženo 4. 1. 2016)

Mark Gillespie, „One Third of Americans Believe Police Brutality Exists in Their Area“ (22. 3. 1999), http://www.gallup.com/poll/4003/one-third-americans-believe-police-brutality-exists-their-area.aspx (staženo 4. 1. 2016)

[1]Arnold Trebach, The Heroin Solution (Yale University Press, New Haven, CT, 1982), 125.

[2]Merrill Collett, The cocaine connection: drug trafficking and inter-American relations (Foreign Policy Association, New York, 1989), 35.

[3]Katherine Beckett, Making Crime Pay: Law and Order in Contemporary American Politics (Oxford University Press, New York, Oxford, 1997), 47.

[4]Ibid. 53

[5]Dan Check, „The Successes and Failures of George Bush’s War on Drugs“, http://www.druglibrary.org/think/~jnr/bushwar.htm#1 (staženo 4. 1. 2016)

[6]Jonathan Harris, Drugged America (Simon & Schuster, 1991), 180.

[7]Ibid., 149.

[8]Katherine Beckett, Making Crime Pay: Law and Order in Contemporary American Politics (Oxford University Press, New York, Oxford, 1997), 44.

[9]Leif Roderick Rosenberger, America’s Drug War Debacle (Avebury, 1996), 51.

[10]Address Before a Joint Session of the Congress on the State of the Union (23. 1. 1996), http://www.presidency.ucsb.edu/ws/?pid=53091 (staženo 4. 1. 2016)

[11]Executive Office of the President of the United States, „National Drug Control Strategy, FY 2010 Budget Summary“ (květen 2009), https://www.whitehouse.gov/sites/default/files/ondcp/Fact_Sheets/FY2010-Budget-Summary-April-2009.pdf (staženo 4.1.2015)

[12]Ibid.

[13]Executive Office of the President of the United States, „National Drug Control Budget, FY 2015 Funding Highlights“ (březen 2014), https://www.whitehouse.gov/sites/default/files/ondcp/about-content/fy_2015_budget_highlights_-_final.pdf (staženo 4.1.2015)

[14]Ibid.

[15] Dan Check, „The Successes and Failures of George Bush’s War on Drugs“, http://www.druglibrary.org/think/~jnr/bushwar.htm#1 (staženo 4. 1. 2016)

[16]Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (The New Press, 2012), 35.

[17]Steven F. Gray, „Recognizing Stereotypical Images of African Americans in Television and Movies“, Yale-New Haven Teachers Institute, http://www.yale.edu/ynhti/curriculum/units/1996/3/96.03.05.x.html (staženo 4. 1. 2016)

[18]Lynchings: By State and Race, 1882-1968, http://law2.umkc.edu/faculty/projects/ftrials/shipp/lynchingsstate.html (staženo 4. 1. 2016)

[19]General Social Survey 1990, https://www.icpsr.umich.edu/icpsrweb/ICPSR/studies/31521 (staženo 4. 1. 2016)

[20]1991 National Race and Politics Survey, https://www.openicpsr.org/repoEntity/show/5988 (staženo 4. 1. 2016)

[21]Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (The New Press, 2012), 24.

[22]Ibid.

[23]Katherine Beckett, Making Crime Pay: Law and Order in Contemporary American Politics (Oxford University Press, New York, Oxford, 1997), 171.

[24]Barry Goldwater, „Peace Through Strength.“, Vital Speeches of the Day, Vol. 30 Issue 24 (10. 1. 1964), http://connection.ebscohost.com/c/speeches/9868050/peace-through-strength (staženo 4. 1. 2016), 744.

[25]Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (The New Press, 2012), 24.

[26] Vesla M. Weaver, „Frontlash: Race and the Development of Punitive Crime Policy“, Studies in American Political Development 21 (2007), 262.

[27]Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (The New Press, 2012), 24.

[28]Mark Peffley, Jon Hurwitz a Paul M. Sniderman, „Racial Stereotypes and Whites‘ Political Views of Blacks in the Context of Welfare and Crime“, American Journal of Political Science Vol. 41, No. 1 (1997), 42.

[29]Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (The New Press, 2012), 33.

[30]William Julius Wilson, When Work Disappears: The World of the New Urban Poor (Knopf, 1996), 31.

[31]Ibid., 30.

[32]National Institute on Drug Abuse, „Drug Use Among Racial/Ethnic Minorities.“ (1995), http://archives.drugabuse.gov/pdf/minorities03.pdf (staženo 4. 1. 2016)

[33]United States Department of Health and Human Services, „Results from the 2006 National Survey on Drug Use and Health“, https://www.asipp.org/documents/2006NSDUH.pdf (staženo 4. 1. 2016)

[34]The difference between powder cocaine and crack cocaine, http://cocaine.org/the-difference-between-powder-cocaine-and-crack-cocaine/ (staženo 4. 1. 2016)

[35]United States Sentencing Commission, „Cocaine and Federal Sentencing Policy“ (únor 1995), http://www.ussc.gov/news/congressional-testimony-and-reports/drug-topics/special-report-congress-cocaine-and-federal-sentencing-policy-february-1995 (staženo 4. 1. 2016)

[36]United States Department of Health and Human Services, „Results from the 2006 National Survey on Drug Use and Health“, https://www.asipp.org/documents/2006NSDUH.pdf (staženo 4. 1. 2016)

[37]Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (The New Press, 2012), 24.

[38]Ibid, 67.

[39]United States Sentencing Commission, „2012 Sourcebook of Federal Sentencing Statistics“ (2012), http://www.ussc.gov/research-and-publications/annual-reports-sourcebooks/2012/sourcebook-2012 (staženo 4. 1. 2016)

[40]Families Against Mandatory Minimums, „Federal Mandatory Minimums“ (2005), http://famm.org/wp-content/uploads/2013/08/Chart-All-Fed-MMs-NW.pdf (staženo 4. 1. 2016)

[41]Katherine Beckett, Kris Nyrop a Lori Pfingst, „Race, Drugs, and Policing: Understanding Disparieties in Drug Delivery Arrests“, Criminology 44 (únor 2006), 115.

[42]Katherine Beckett, „Race and Drug Law Enforcement in Seattle“ (září 2008), https://www.aclu.org/files/assets/race20and20drug20law20enforcement20in20seattle_20081.pdf (staženo 4. 1. 2016), 7.

[43]Ibid., 99.

[44]Marc Mauer a Ryan S. King, „A 25-Year Quagmire: The War on Drugs and Its Impact on American Society“ (září 2007), http://www.sentencingproject.org/doc/publications/dp_25yearquagmire.pdf  (staženo 4. 1. 2016), 4.

[45]Ibid., 3.

[46]Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (The New Press, 2012), 36.

[47]Nazgol Ghandnoosh, „Black Lives Matter: Eliminating Racial Inequity in the Criminal Justice System“ (2015), http://sentencingproject.org/doc/publications/rd_Black_Lives_Matter.pdf (staženo 4. 1. 2016), 6.

[48]United States Department of Health and Human Services, „Results from the 2013 National Survey on Drug Use and Health: Summary of National Findings“, http://www.samhsa.gov/data/sites/default/files/NSDUHresultsPDFWHTML2013/Web/NSDUHresults2013.pdf (staženo 4. 1. 2016), 27.

[49]United States Department of Health and Human Services, „Results from the 2006 National Survey on Drug Use and Health“, https://www.asipp.org/documents/2006NSDUH.pdf (staženo 4. 1. 2016)

[50]Katherine Beckett, Kris Nyrop a Lori Pfingst, „Race, Drugs, and Policing: Understanding Disparieties in Drug Delivery Arrests“, Criminology 44 (únor 2006), 106.

[51]Federal Bureau of Investigation, „Crime in the United States 2013“, https://www.fbi.gov/about-us/cjis/ucr/crime-in-the-u.s/2013/crime-in-the-u.s.-2013/tables/table-43 (staženo 4. 1. 2016)

[52]Office of the Missouri Attorney General, „Racial Profiling Data/2013: Ferguson Police Department.“ (2014), http://ago.mo.gov/docs/default-source/public-safety/2013agencyreports.pdf?sfvrsn=2. (staženo 4. 1. 2016)

[53]Nazgol Ghandnoosh, „Black Lives Matter: Eliminating Racial Inequity in the Criminal Justice System“ (2015), http://sentencingproject.org/doc/publications/rd_Black_Lives_Matter.pdf (staženo 4. 1. 2016), 6.

[54]Ibid., 7.

[55]Mike Maciag, „Skyrocketing Court Fines Are Major Revenue Generator for Ferguson“ (22. 8. 2014), http://www.governing.com/topics/public-justice-safety/gov-ferguson-missouri-court-fines-budget.html (staženo 4. 1. 2016)

[56]Frances Robles, „Ferguson Sets Broad Change for City Courts“ (8. 9. 2014), http://www.nytimes.com/2014/09/09/us/ferguson-council-looks-to-improve-community-relations-with-police.html?_r=0 (staženo 4. 1. 2016)

[57]Ibid.

[58]Kate Smith, „Ferguson to Increase Police Ticketing to Close City’s Budget Gap“ (12. 12. 2014), http://www.bloomberg.com/news/articles/2014-12-12/ferguson-to-increase-police-ticketing-to-close-city-s-budget-gap (staženo 4. 1. 2016)

[59]United States Department of Justice, „Investigation of the Ferguson Police Department“ (4. 3. 2015), http://www.justice.gov/sites/default/files/opa/press-releases/attachments/2015/03/04/ferguson_police_department_report.pdf (staženo 4. 1. 2016)

[60]Nazgol Ghandnoosh, „Black Lives Matter: Eliminating Racial Inequity in the Criminal Justice System“ (2015), http://sentencingproject.org/doc/publications/rd_Black_Lives_Matter.pdf (staženo 4. 1. 2016), 6.

[61]James Austin a Michael Jacobson, „How New York City Reduced Mass Incarceration: A Model for Change?“ (leden 2013), http://www.brennancenter.org/sites/default/files/publications/How_NYC_Reduced_Mass_Incarceration.pdf (staženo 4. 1. 2016)

[62]Nazgol Ghandnoosh, „Black Lives Matter: Eliminating Racial Inequity in the Criminal Justice System“ (2015), http://sentencingproject.org/doc/publications/rd_Black_Lives_Matter.pdf (staženo 4. 1. 2016), 6.

[63]Ibid.

[64]Sarah Ryley et al., „Daily News analysis finds racial disparities in summonses for minor violations in ‚broken windows‘ policing“ (4. 8. 2014), http://www.nydailynews.com/new-york/summons-broken-windows-racial-disparity-garner-article-1.1890567 (staženo 4. 1. 2016)

[65]New York Civil Liberties Union, „Stop-and-Frisk Data“, http://www.nyclu.org/content/stop-and-frisk-data (staženo 4. 1. 2016)

[66]William J. Bratton a George L. Kelling, „Why We Need Broken Windows Policing“ (2015), http://www.city-journal.org/2015/25_1_broken-windows-policing.html (staženo 4. 1. 2016)

[67]Nazgol Ghandnoosh, „Black Lives Matter: Eliminating Racial Inequity in the Criminal Justice System“ (2015), http://sentencingproject.org/doc/publications/rd_Black_Lives_Matter.pdf (staženo 4. 1. 2016), 6.

[68]Ibid., 11.

[69] Mark Gillespie, „One Third of Americans Believe Police Brutality Exists in Their Area“ (22. 3. 1999), http://www.gallup.com/poll/4003/one-third-americans-believe-police-brutality-exists-their-area.aspx (staženo 4. 1. 2016)

[70]Joe Domanick, „Police Reform’s Best Tool: A Federal Consent Decree“ (15. 7. 2014), http://www.thecrimereport.org/news/articles/2014-07-police-reforms-best-tool-a-federal-consent-decree (staženo 4. 1. 2016)

[71]Jeremy Travis et al., „The Growth of Incarceration in the United States, Exploring Causes and Consequences“ (2014), http://www.nap.edu/read/18613/chapter/1 (staženo 4. 1. 2016), 93-94.

[72]Thomas Giovanni a Roopal Patel, „Gideon at 50: Three Reforms to Revive the Right to Counsel“, Brennan Center for Justice at New York University School of Law, http://www.brennancenter.org/sites/default/files/publications/Gideon_Report_040913.pdf (staženo 4. 1. 2016)

[73]Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (The New Press, 2012), 50.

[74]Lindsey Devers, United States Department of Justice, Bureau of Justice Assistance, „Plea and Charge Bargaining: Research Summary“ (leden 2011), https://www.bja.gov/Publications/PleaBargainingResearchSummary.pdf (staženo 4. 1. 2016)

[75]Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (The New Press, 2012), 51.

[76]Thomas Giovanni a Roopal Patel, „Gideon at 50: Three Reforms to Revive the Right to Counsel“, Brennan Center for Justice at New York University School of Law, http://www.brennancenter.org/sites/default/files/publications/Gideon_Report_040913.pdf (staženo 4. 1. 2016)

[77]Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (The New Press, 2012), 52.

[78]American Sociological Association, „Race, Ethnicity, and the Criminal Justice Systém“ (září 2007), http://www.asanet.org/images/press/docs/pdf/ASARaceCrime.pdf (staženo 4. 1. 2016), 15.

[79]Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (The New Press, 2012), 69.

[80]Ibid.

[81]Sonja B. Starr a M. Marit Rehavi, „Mandatory Sentencing and Racial Disparity: Assessing the Role of Prosecutors and the Effects of Booker“, The Yale Law Journal vol. 123, no. 1 (říjen 2013), http://www.yalelawjournal.org/article/mandatory-sentencing-and-racial-disparity-assessing-the-role-of-prosecutors-and-the-effects-of-booker (staženo 4. 1. 2016)

[82]United States Sentencing Commission, „Quick Facts: Mandatory Minimum Penalties“, http://www.ussc.gov/sites/default/files/pdf/research-and-publications/quick-facts/Quick_Facts_Mandatory_Minimum_Penalties.pdf (staženo 4. 1. 2016)

[83]Christopher Hartney a Linh Vuong, „Racial and Ethnic Disparities in the US Criminal Justice Systém“ (březen 2009), http://www.nccdglobal.org/sites/default/files/publication_pdf/created-equal.pdf (staženo 4. 1. 2016), 13.

[84]Michelle Alexander, The New Jim Crow: Mass Incarceration in the Age of Colorblindness (The New Press, 2012), 71.

[85]Susan Welch, Michael Combs a John Gruhl, „Do Black Judges Make a Difference?“, American Journal of Political Science Vol. 32, No. 1 (únor 1988), 131.

[86]Marvin D. Free Jr, African Americans and the Criminal Justice System (Routledge, 1995), 166.

[87]Marc Mauer a Ryan S. King, „A 25-Year Quagmire: The War on Drugs and Its Impact on American Society“ (září 2007), http://www.sentencingproject.org/doc/publications/dp_25yearquagmire.pdf  (staženo 4. 1. 2016)

[88]Leah Sakala, „Breaking Down Mass Incarceration in the 2010 Census: State-by-State Incarceration Rates by Race/Ethnicity“ (28. 5. 2014), http://www.prisonpolicy.org/reports/rates.html (staženo 4. 1. 2016)

[89]Human Rights Watch, „Punishment and Prejudice: Racial Disparities in the War on Drugs“, HRW Reports, vol. 12, no. 2 (květen 2000), https://www.hrw.org/reports/2000/usa/ (staženo 4. 1. 2016)

[90]Katherine Beckett, „Race and Drug Law Enforcement in Seattle“ (září 2008), https://www.aclu.org/files/assets/race20and20drug20law20enforcement20in20seattle_20081.pdf (staženo 4. 1. 2016), 5.

[91]Jean Chung, The Sentencing Project, „Felony Disenfranchisement“ (srpen 2015), http://sentencingproject.org/doc/publications/fd_Felony%20Disenfranchisement%20Primer.pdf (staženo 4. 1. 2016), 3.

%d bloggers like this: