Autoritativní režim v Rakousku 1933-1938

Úvod

Meziválečné období se v Evropě neslo v duchu nástupu několika nedemokratických režimů. Někdy se souborně označují jako fašistické. Toto označení je ale chybné, protože každý fungoval na jiném principu a na základě jiné historické zkušenosti. V tomto textu se budeme zabývat autoritativním režimem v Rakousku, tedy obdobím mezi lety 1933 až 1938. V souvislost s ním můžeme narazit na termín austrofašismus[1], přestože byl používán samotnými představiteli režimu, dnes se objevuje minimálně. Některé atributy totiž nejsou společné s ostatními fašistickými režimy, například nebyl expanzivní, nenapadal menšiny a neměl masovou základnu v populaci Rakouska. Proto se také někdy používají názvy semi-fascism (polo-fašismus) či imitation fascism (imitační fašismus). Podstatu režimu ale nejlépe vystihují pojmy klerofašismus a organický etatismus. Klerofašismus[2] je syntézou katolicismu a fašismu, kdy se katolické principy aplikují skrz ústavu do státního aparátu a kde má katolická církev vliv na celkový chod státu. Organický etatismus pak dává důraz na hierarchickou státní strukturu, kde pluralismus korporací doplňuje či nahrazuje pluralismus politických stran. Jeho základní premisou je, že lidé se již přirozeně organizují v takzvaných primárních skupinách (např.: pracoviště, školy, farnosti), které nahradí politické strany a režim tak bude mít blíž k lidem. Rakouský autoritativní režim také staví na Rakousko-Uherském dědictví. To je patrné například na důrazu na formálnost, ceremoniálnost nebo na katolickou výchovu ve školách.

Nástup k moci a vláda režimu

Uchopení moci

Rakouská republika se již od svého založení v roce 1919 potýkala s podstatnými problémy. Během čtrnácti let se vystřídalo třináct nestabilních vlád, politické strany mezi sebou vedli vyhrocené spory a docházelo k nárůstu extrémismu. Toto přispělo k nezvladatelné politické krizi, které vyvrcholila ve třicátých letech, kdy se k ní přidala krize hospodářská. Po pádu vlády Karla Buresche v květnu 1932 se rakouský prezident Wilhelm Miklas rozhodl jmenovat kancléřem jistého Engelberta Dollfusse. Tento politik s jedním rokem zkušeností v rakouském parlamentu předsedal koalici tří stran. Křesťansko-sociální straně, agrární straně Landbund a straně Heimatblock, která byla politickou odnoží Heimwehru – rakouské domobrany. Dollfussova vláda začala realizovat svoje řešení krize, které spočívalo v omezení moci parlamentu a posílení moci vlády, a tak už v roce 1932 zrušila veškeré formy voleb.

Za zlomový okamžik se považuje 7. březen 1933, kdy došlo k odstoupení předsedy a dvou místopředsedů Národní rady, čímž se podle Dollfusse parlament sám vyřadil z politického procesu.[3] Parlamentu bylo zakázáno se scházet, a když se po pár dnech přeci jen pokusil sejít, byl rozehnán policií. Dalším důležitým krokem k upevnění Dollfussovi moci byl začátek vlády podle zákona o válečném hospodářství z roku 1917, který nikdy nebyl zrušen. Tím se vláda stala centrem politického života. Prezident měl pouze reprezentativní pozici, kancléř a potažmo vláda drželi velkou legislativní a exekutivní moc. V roce 1933 také došlo ke zrušení ústavního soudu, celkovému omezení moci soudů a zákazu některých politických stran. Národně-socialistická a komunistická strana se ocitli mimo zákon a někteří jejich představitelé byli uvězněni v internačních táborech. Zákazem stávek a protestů byla posílena práva zaměstnavatelů. Docházelo k cenzuře tisku, filmu, divadla a vydávaných knih.

Sociální demokraté odmítali směřování vlády k autoritativnímu režimu a tak došlo na počátku roku 1934 k vyostření napětí mezi vládou a sociální demokracií. Krátká občanská válka, jíž se účastnila domobrana Heimwehr a militantní odnož sociální demokracie, takzvané síly Schutzbund, vyústila v porážku sociální demokracie a další posílení vládní moci. Vláda vyhlásila stanné právo a přikázala rozpustit sociální demokracii.

Květnová ústava, Vlastenecká fronta a červencový puč

1. května 1934 byla přijata nová ústava nahrazující parlamentní ústavu z roku 1920. Potvrzovala autoritativní stavovský princip státu a legitimizovala veškeré změny provedené mezi lety 1932 a 1934. Mimo jiné přejmenovávala Rakouskou republiku na Federální Rakouský stát (Bundesstaat Österreich), přestože omezovala moc jednotlivých zemí. Tato ústava byla kladně přijata křesťanskou komunitou, Heimwehrem, byrokratickým aparátem, armádou i podnikatelským sdružením. Fašistická Itálie, spřízněná s Dollfussovým režimem, se k jejímu přijetí také vyjádřila pozitivně.

Až v roce 1934 vznikla sjednocená hlavní politická síla – Vlastenecká fronta[4], která se skládala ze tří stran původní koalice, tedy z křesťansko-sociální strany, strany Landbund a Heimatblocku (potažmo Heimwehru). Rakouský režim tedy nečerpal legitimitu z žádné mobilizační strany či hnutí, jako tomu bylo v jiných autoritativních režimech v Evropě, ale k vytvoření vládnoucí strany došlo až po kompletním převzetí moci. Určitou nerevolučnost změny režimu také dokazuje, že prezidentem, ač s omezenými pravomocemi, byl stále Wilhelm Miklas (prezident 1928-1938).

Rakouští nacionální socialisté se přes oficiální zákaz stále snažili podrývat státní moc a od počátku roku 1934 začali za pomoci SS a s vědomím Hitlera připravovat státní převrat[5]. Povstání vypuklo 25. července 1934, ale bylo během několika dní potlačeno. Dílčím úspěchem puče bylo zavraždění kancléře Engelberta Dollfusse, na jehož místo byl ale během několika dní dosazen další autoritativní vůdce Kurt von Schuschnigg. Itálie vyslala v době puče na rakousko-italskou hranici armádu, aby v případě potřeby pomohla s potlačováním povstání a potvrdila tak, že považuje Rakousko za sféru svého vlivu.[6] Zajímavostí je, že v důsledku těchto okolností fakticky hrozil konflikt mezi nacistickým Německem a fašistickou Itálií. Schuschnigg po zažehnání státního převratu už jen potvrdil mezinárodně politickou orientaci Rakouska na Itálii.

Pád režimu

K pádu režimu přispěl zvyšující se politický tlak velkého německého souseda vyvíjený na Rakousko. Zároveň docházelo k postupnému sbližování Itálie a Německa a tím docházelo k oslabování italského vlivu v Rakousku. V roce 1938 už byl Hitlerův vliv tak velký, že donutil kancléře Schuschnigga k opětovnému povolení rakouské národně socialistické strany, k propuštění velkého množství politických vězňů a k přijetí nacistického představitele Seiss-Inquarta do vlády na post ministra vnitra. Zároveň se zvyšoval tlak na připojení Rakouska k nacistickému Německu. Kancléř Schuschnigg se rozhodl vypsat k této záležitosti plebiscit na 13. března 1938, to se ale nelíbilo Hitlerovi, který si ještě 11. března vynutil od Schuschnigga demisi. Tento den se označuje jako konec rakouského autoritativního režimu, protože politický systém byl silně spjat se svými vůdci. 12. března se ujal vlády nacista Seiss-Inquart, jenž sestavil loutkovou vládu a oficiálně pozval německá vojska do Rakouska na pomoc při řešení vyhrocené vnitropolitické situace. 13. března 1938 bylo Rakousko prohlášeno za součást Třetí říše, což bylo schváleno plebiscitem, kde se až 99% obyvatel vyjádřilo pro.[7]

Závěr

Ze situace meziválečné Evropy se můžeme poučit i v dnešní době. Nástup autoritativních režimů ukazoval na nepřipravenost obyvatelstva na demokratické vlády. Zvlášť v Rakousku po staletích vlády autoritářských Habsburků byla patrná bezmoc slabých vlád a nespokojenost obyvatelstva, proto bylo jednoduché se upínat k silným osobnostem a potažmo k jejich režimům. Paralelu vidím v dnešní situaci v Iráku nebo Afghánistánu, kde nedospěli k demokracii přirozeným vývojem, ale kam byla dovezena vyspělými západními státy. Obě země byly ovládány, dnes již svrženými, autoritativními režimy a v současné době se potýkají se slabými vládami. Irácký premiér již dokonce získal kontrolu nad centrální bankou či volební komisí, původně nezávislými státními institucemi. Podoba se situací meziválečné Evropy je nasnadě a v blízké době se ukáže, kterým směrem se tyto státy vydají.

Použitá literatura

Pauley, Bruce F.: Fascism and the Führerprinzip: The Austrian Example. In: Central European History 12/3 (1979), 281-286

Pyrah, Robert: Enacting Encyclicals? Cultural Politics and ‘Clerical Fascism’ in Austria, 1933–1938. In: Totalitarian Movements and Political Religions 8/2 (2007), 369-382

Blamires, Cyprian: World fascism: A historical encyclopedia – Volume 1 (2006)

Pečenka Marek; Luňák Petr a kol.: Encyklopedie moderní historie (1995)


[1] Blamires, Cyprian: World fascism: A historical encyclopedia – Volume 1 (2006), 72

[2] Pyrah, Robert: Enacting Encyclicals? Cultural Politics and ‘Clerical Fascism’ in Austria, 1933–1938. In: Totalitarian Movements and Political Religions 8/2 (2007), 369

[3] Pyrah, Robert: Enacting Encyclicals? Cultural Politics and ‘Clerical Fascism’ in Austria, 1933–1938. In: Totalitarian Movements and Political Religions 8/2 (2007), 370

[4] Pauley, Bruce F.: Fascism and the Führerprinzip: The Austrian Example. In: Central European History 12/3 (1979), 281

[5] Ibid., 289

[6] Pečenka Marek; Luňák Petr a kol.: Encyklopedie moderní historie (1995), 84

[7] Pečenka Marek; Luňák Petr a kol.: Encyklopedie moderní historie (1995), 26

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: