Maďarská opozice a disent 1949-1989

Úvod

Poválečný vývoj v Maďarsku znamenal zánik Maďarského království, vedeného admirálem Miklósem Horthym, a nástup krátko trvající druhé Maďarské republiky. Rudá armáda se s pouhým osvobozením Maďarska od nacistů nespokojila a udržovala zde svou stálou vojenskou přítomnost. Díky tomu se sovětům do jisté míry dařilo ovlivňovat maďarskou politickou situaci. Svobodné volby v roce 1944 ale pro Komunistickou stranu Maďarska, vedenou Matyásem Rákosim, skončili fiaskem. Strana získala pouhých 17 procent hlasů a neměla dost sil k vytvoření vlády.[1] Rákosi, podporovaný sověty, se tedy rozhodl změnit taktiku. Přívrženci komunistů začali postupně ovládat všechna důležitá ministerstva v zemi a mohlo se naplno rozjet zatýkání politických oponentů na základě fiktivních obvinění. Postupnou eliminací opozice a slučováním politických stran získal Rákosi v roce 1949 potřebnou moc k vytvoření Maďarské národní fronty, sdružující všechny politické strany pod taktovkou komunistů. V nových volbách volilo Maďarskou národní frontu 95% obyvatelstva. Vyhlášení Maďarské lidové republiky, hlásící se k odkazu Maďarské republiky rad, na sebe nenechalo dlouho čekat.

V souvislosti se změnou systému začala také vznikat opozice, a to nejen mimo politické struktury, ale i přímo uvnitř komunistické strany. Vývoj reformních sil a opozice měl v Maďarsku jiný průběh než například v Československu či NDR, hlavně proto, že kritika režimu často vycházela přímo z Maďarské lidové fronty. Disent se pak formoval z maďarské inteligence, která se sdružovala zejména kolem samizdatových publikací.

Rákosiho stalinistická éra (1949-1953)

Období vlády Matyáse Rákosiho se vyznačovalo silným autoritářstvím. Podobně jako Stalin budoval Rákosi svůj kult osobnosti. Ne nadarmo se mu začalo přezdívat „Stalinův nejlepší žák“. V zájmu zachování vlády silné ruky docházelo podle sovětského vzoru k persekuci opozice, která se v tomto období ozývala spíše z řad komunistů. Proti Rákosimu vystupovali zejména ortodoxní marxisté, kterým se nelíbila přílišná snaha napodobovat sovětský stalinismus.

Velkým kritikem Rákosiho se stal jeho předchozí spojenec v získávání moci v zemi László Rajk. Před vyhlášením Maďarské lidové republiky pomáhal jako ministr vnitra zatýkat politické oponenty, založil maďarskou tajnou policii ÁVH a dál se podílel na vládnutí jako ministr zahraničních věcí. Disponoval tedy značnou politickou silou a představoval tak pro Rákosiho silného oponenta. Rákosi hrozbu vycítil a nechal Rajka zatknout na základě smyšlených obvinění. Ve vykonstruovaném soudním procesu se pod tlakem Rajk přiznal ke všem nepravdivým obviněním. Vytipovaní příslušníci maďarské právnické inteligence byli vybrání jako Rajkovi obhájci, jen aby pak mohli být snáze zatčeni a odsouzeni. Rajk se přiznal ke kolaboraci s titovským režimem v Jugoslávii a jakožto odstrašující příklad byl odsouzen k smrti a později popraven. Jeho příběh se stal předmětem bádání pozdějších disidentů, kteří se jím zabývali v samizdatových publikacích. Nebyl však zdaleka jediným popraveným kvůli svým politickým názorům.

Rákosiho éra se nesla v duchu vyčišťování komunistické strany od členů, kteří příliš vybočovali z řady. Statisíce jich bylo vyloučeno a několik tisíc uvězněno. Smrt Stalina, nástup Chruščova a zhoršování ekonomické i politické situace v Maďarsku zapříčinili postupnou ztrátu Rákosiho moci. Posledním hřebíčkem do jeho rakve byl Chruščovův tajný projev o odhalení Stalinova kultu osobnosti a nástup destalinizace.

Destalinizace a povstání 1956 (1953-1956)

Po přímém rozkazu Nikity Chruščova byl Rákosi nahrazen reformním komunistou Imre Nagym. Nastala doba uvolnění režimu, v nové vládě zasedlo mnoho komunistů vězněných za Rákosiho režimu. Došlo k propuštění přes 11 tisíců vězněných osob a oběti politických procesů začali být rehabilitovány.[2] Nagy byl kvůli politickým tlakům odvolán, reformní směřování Maďarské lidové republiky to ale neovlivnilo. Roku 1956 byl László Rajk spolu s dalšími popravenými znovu pohřben za přítomnosti široké veřejnosti. Obyvatelé volali po dalších ústupcích, například po odchodu sovětských vojsk, zrušení cenzury a navrácení Nagyho do premiérské funkce. Toto vše vyvrcholilo celonárodním Maďarským povstáním, které bylo během několika týdnů krvavě potlačeno. Politický vůdce povstání Imre Nagy byl roku 1958 popraven.

Pro maďarskou opozici a disent byl neúspěch povstání těžkou ránou. V samizdatových časopisech se pravidelně objevovaly rubriky připomínající události roku 1956. Častým předmětem zkoumání disidentů byla i poprava Nagye a okolnosti jeho soudu, pokud mu byl vůbec nějaký poskytnut. Další důležitý člověk, který ovlivnil nejen maďarský disent, byl jeden z ministrů Nagyho vlády István Bibó. Při obsazování Budapešti se jako jediný nepodrobil nové vládě sověty dosazeného Jánose Kadára a vypracoval manifest „Za svobodu a pravdu“. V něm vyzýval Maďarské obyvatelstvo k nenásilnému odporu k nové vládě a vyjadřoval důvěru ve světové mocnosti a organizaci spojených národů. Tímto svým činem ovlivnil několik nastávajících generací disidentů. Bibó byl posléze zatčen a odsouzen na doživotí.

Éra Jánose Kádára a pád komunismu v Maďarsku (1956-1989)

Nová vláda pod vedením Jánose Kádára se distancovala jak od reformní vlády Imre Nagyho, tak od stalinistické vlády Matyáse Rákosiho. Kádár praktikoval politiku národního usmíření, umožnil jistou formu liberalizace hospodářství, propustil některé politické vězně a celkově se snažil uklidnit nevraživost vůči své vládě po roce 1956. Zároveň ale plně podporoval Sovětský svaz. Tato politika byla klíčem k jeho dlouholetému setrvání ve funkci, ve které skončil až roku 1988. Kádár nebyl agresivní vůči obyvatelstvu výměnou za to, že se lidé nebudou plést do politiky.[3] Za jeho vlády tak část maďarské inteligence dostala prostor k vyjádření svých názorů v rámci komunistické strany.

Došlo také k plnému rozvoji disentu. Zejména v 70. letech lze mluvit o jeho vyloženém rozkvětu. Filozofové budapešťské školy, ovlivněni názory předešlých maďarských učenců pravidelně publikovali v nově vznikajících samizdatových publikacích. Velký vliv na ně měl například marxistický filozof György Lukács, který vyznával názor, že život je formován pomocí kultury. Maďarští disidenti tak začali vytvářet „proti-kulturu“ či „druhou kulturu“, jakožto alternativu ke kultuře komunistické.[4] Dalším, kdo ovlivnil disent v Kádárovském režimu, byl z vězení propuštěný István Bibó. Ten, podobně jako Havel, zdůrazňoval důležitost morálky jako důležitou evropskou hodnotu a upřímné přiznání chyb z minulosti aby se nemohli opakovat v budoucnosti.[5] Výraznou postavou disentu této éry byl János Kis. Tento filozof silně vystupoval proti režimu a stal se zakladatelem důležitého opozičního časopisu Bezsélő, kolem kterého se sdružovalo velké množství disidentské inteligence. První číslo časopisu vyšlo roku 1981, je vydáván dodnes a stále se kritickým okem dívá na Maďarskou společnost

V 80. letech docházelo k dalšímu uvolňování poměrů a snaha o reformu systému vycházela přímo zevnitř komunistické strany.[6] Po odchodu Kádára ve vládě zasedli příznivci pluralismu a tržní ekonomiky a v roce 1989 zrušila Maďarská socialistická dělnická strana svůj monopol na vládu v zemi. V roce 1989 byl také rehabilitován Imre Nagy. Příslušníci disentu vstoupili do nově vzniklých politických stran, jako například János Kis, nebo pokračovali ve své publikační činnosti. Mnoho z maďarských disidentů se stalo profesory na univerzitách po celém světě. V roce 1990 se konali svobodné volby a byla vytvořena nová vláda tentokrát bez účasti komunistů.

Závěr

V Maďarsku přešlo komunistické zřízení do demokratického v podstatě plynule, bez nutnosti masových demonstrací, jako tomu bylo v ostatních státech východní Evropy. Jedná se o nejmírnější změnu režimu v komunistickém bloku. Jako protipól této klidné změny můžeme označit revoluci roku 1989 v Rumunsku. Důvodem je jistě fakt, že v paměti Maďarů bylo stále ještě krvavě potlačené celonárodní povstání v roce 1956 a opatrnost, aby se podobná událost neopakovala znovu. Dalším důvodem může být skutečnost, že mnoho intelektuálů se angažovalo přímo v komunistické straně a ne v disentu, a mohli tak ovlivňovat směřování strany zevnitř. Otázkou je, zda měla tato mírná změna režimu pro budoucí vývoj Maďarska nějakou váhu. Nejspíš minimální pokud vůbec nějakou. Země se totiž ubírala a ubírá velmi podobným směrem jako například Česká republika, Slovensko či Polsko, kde změna režimu vycházela z lidu a ne z vládnoucí strany.

 

 

Použitá literatura

Falk, Barbara J.: The Dillemas of Dissidence in East-Central Europe (2003)

Ekiert, Grzegorz: Democratization Processes in East Central Europe: A Theoretical Reconsideration. In: British Journal of Political Science 21/3 (1991), 285-313.

Pečenka Marek; Luňák Petr a kol.: Encyklopedie moderní historie (1995)


[1] Pečenka Marek; Luňák Petr a kol.: Encyklopedie moderní historie (1995), 243.

[2] Pečenka Marek; Luňák Petr a kol.: Encyklopedie moderní historie (1995), 289.

[3] Ekiert, Grzegorz: Democratization Processes in East Central Europe: A Theoretical Reconsideration. In: British Journal of Political Science 21/3 (1991), 302.

[4] Falk, Barbara J.: The Dillemas of Dissidence in East-Central Europe (2003) 257.

[5] Ibid., 263.

[6] Ekiert, Grzegorz: Democratization Processes in East Central Europe: A Theoretical Reconsideration. In: British Journal of Political Science 21/3 (1991), 307,.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: