Náboženské a etnické konflikty do r. 1939

Osmanské války v Evropě

Úvod

Jedním z nejvýraznějších příkladů náboženských konfliktů jsou války s Osmanskou říší. Docházelo zde ke střetu Osmanského islámského principu a evropského křesťanského. Už od 14. století, kdy začali Osmané pronikat na Balkánský poloostrov, se tyto konflikty táhnou v podstatě až do první světové války. V tomto textu se zaměřím na vybrané střety evropského křesťanstva a Osmanské říše.

Rakousko-Turecká válka

Rakousko-Turecká válka je krátký konflikt mezi roky 1663 a 1664. Její příčinou bylo napadení Polska Transylvánií v roce 1658. Transylvánie od první bity u Moháče v roce 1526 platila Osmanské říši tribut a na oplátku se těšila náboženské a politické autonomii. Transylvánský princ György Rákóczi II si ale nenechal invazi do Polska schválit Osmany a poštval je tak proti sobě. Rákóczi byl zanedlouho poražen a Transylvánie obsazena sultánovými vojsky. Císaři Svaté říše římské Leopoldovi I. se tento vývoj nezamlouval, a tak oslovil evropské panovníky s žádostí o pomoc. Výsledkem bylo vojsko složené z Maďarů, Němců, Rakušanů a překvapivě i tradičních nepřátel Habsburků – Francouzů. Nejvýznamnějším střetnutím vojska Leopolda, čítajícího necelých sedmdesát tisíc bojovníků, a Osmanské armády, se sílou asi sta tisíc vojáků, byla bitva u města Szentgotthárd v roce 1664. Zde byla sultánova vojska poražena, ale nebyla již dále pronásledována. Ve městě Vasvár došlo k uzavření míru, který byl pro Leopolda velmi nevýhodný. Obsahoval přiznání Osmanské kontroly nad Transylvánií a také zavazoval císaře k platbě válečných reparací. Ač byla úmluva pro Svatou říši římskou nevýhodná, znamenala 20 let bez větších konfliktů s Osmanskou říší.

Velká Turecká válka (Pátá Rakousko-Turecká válka)

Tento konflikt je jedním z největších a nejznámějších střetů Osmanské říše a křesťanské Evropy. Odehrával se v letech 1683 až 1699. Po relativně dlouhém období míru vyslal sultán proti Svaté říši římské sto čtyřiceti tisícovou invazní armádu, která byla navíc podporována maďarskou šlechtou. Ta postoupila až k Vídni, kde se roku 1683 střetla ve známé bitvě s křesťanskou aliancí. Osmanům se skoro podařilo Vídeň dobýt, ale byli odraženi za důležitého přispění polského krále Jana III. Sobieského. Roku 1684 byla vytvořena Svatá liga pod patronací papeže Inocence XI., která se skládala ze Svaté říše římské, Benátek, Polska a později i z Ruska, které se přidalo v roce 1686. Po výhře u Vídně neztratila vojska Svaté ligy iniciativu a pokračovala v znovudobývání Maďarska. Buda i Pest byly osvobozeny v roce 1686 a v roce 1687 došlo k druhé bitvě u Moháče, kde byla vojska sultána Mehmeda IV. drtivě poražena. Mezitím Benátčané dosahovali úspěchů na peloponéském poloostrově, který byl také pod nadvládou Osmanů. Rozhodující bitva se odehrála roku 1697 u města Senta, ležícího v dnešním Srbsku. Na úkor pěti set mrtvých se podařilo Svaté lize zabít třicet tisíc osmanských vojáků. Sultánova vojska byla obklíčena a zatlačena do řeky Tisa, kde utonulo velké množství vojáků. Tvrdou ránou pro sultána bylo také zajetí jeho harému. Po této bitvě následovalo několik menších potyček a v roce 1699 byla uzavřena smlouva z Karlowitz. Většina Maďarska, Transylvánie a Slavonie připadla Habsburkům. Polsku připadlo území Podolia, které se nachází na dnešní Ukrajině a Benátkám byla přiznána většina Dalmácie a peloponéský poloostrov. Došlo tak k výraznému omezení Osmanské vlivu v Evropě.

Rakousko-Turecká válka z roku 1787

Tento konflikt odehrávající se od roku 1787 do roku 1791 byl vyvolán císařem Svaté říše římské Josefem II. Ve stejnou dobu vedla s turky válku i ruská panovnice Kateřina Veliká. Z počátku měla navrch osmanská vojska, která vyhnala habsburské síly z Rumunska a obsadila území Mehádie a Banátu. Karty se ale brzy obrátili, když se rakouským vojskům, pod vedením schopného generála Laudona, podařilo dobýt Bělehrad. Tato válka nebyla rakouským obyvatelstvem podporována a byla považována za zbytečnou, protože se nedosahovalo žádných velkých vojenských úspěchů a obě strany byly relativně vyrovnané. Veřejnému mínění také nepomáhaly epidemie, které řádili na frontě a zabily mnoho vojáků. Válka byla ukončena roku 1791 smlouvou z města Sistova v dnešním Bulharsku. Pouze malá území byla odstoupena Rakousku. Důvodem ukončení konfliktu byl strach z útoku Pruska, spojence Osmanské říše, na Rakouské císařství. Tento střet se považuje za ukončení Osmansko-Habsburských válek.

Indiánské války

Úvod

Indiánské války v Americe jsou významným etnickým konfliktem, neboť znamenali velké vyvražďování původního obyvatelstva v severní Americe. Před příchodem Kryštofa Kolumba se Indiánská populace odhaduje na sedm až osm milionů a po skončení válek na pouhých dvě stě padesát tisíc indiánů. V dnešní době tvoří původní obyvatelstvo asi 1,37% populace severní Ameriky. Indiánské války se táhli již od 17. století a to prakticky nepřetržitě až do roku 1890. Za první větší konflikt se považuje pekotská válka z roku 1637 a masakr siouxů z roku 1890 se označuje jako konec těchto válek.

Americká válka za nezávislost 1775-1783

Americká válka za nezávislost, ač konflikt mezi brity a americkými kolonizátory, byla pro indiánskou populaci nejvíce zničující. Nejen že se indiánské kmeny zapojovali do války, ať už na straně britů či američanů, ale docházelo i k rozbrojům v rámci jednotlivých kmenů, které často vedli k občanským válkám. Britové nabízeli ponechání západních území původnímu obyvatelstvu a vyhrazení rezervací pro indiány. Z větších kmenů se k nim přidali například Moharkové nebo Senekové. Indiáni bojující s Američany doufali v to, že za válečné zásluhy s nimi bude jednáno lépe. S Američany bojovali například Tuskarorové nebo Oneidové. Vítězství Američanů ale znamenalo zisk značné části britského území, na kterém žilo velké množství Indiánů. Kmeny ale za pomoc odměněny nebyly a byla dál ražena americká idea postupu na západ spojená s přehlížením původního obyvatelstva.

Britsko-Americká válka

Tento konflikt z roku 1812 znamenal pro původní obyvatelstvo další těžkou ránu. Velké množství indiánů se přidalo na stranu Britů, protože v nich viděli spojence pro zachování vlastního území. V tomto konfliktu se angažoval a byl zabit i známý indiánský bojovník Tecumseh, jeho oddíly byly známé pro svou specializaci v přepadových a výzvědných akcích. Pro Indiánské kmeny ale bylo těžké nahradit případné padlé, protože kmeny byly oproti britským nebo americkým armádám malé. Válka skončila nerozhodně a tak hodně Indiánů uprchlo do Kanady. Americká armáda zbylé kmeny pronásledovala a uzavírala indiány do rezervací.

Další války a konec konfliktů

Indiánské války se rozdělují na války východně a západně od řeky Mississippi, podle toho jak kolonizátoři postupovali na západ. Jednotlivé konflikty jsou pojmenované podle kmenů, se kterými se vedli, například tedy válka s kmenem Siouxů či válka s kmenem Navajo a podobně. Za konec indiánských válek se považuje masakr u Wounded Knee Creek v roce 1890. Po smrti Sedícího býka, náčelníka Siouxů, se nový náčelník Velká noha rozhodl přemístit svůj kmen do jiné rezervace, cestou ale byli chyceni americkou armádou a byli donuceni se utábořit. Jeden z mladých Indiánů ale odmítl vydat svojí zbraň, o kterou se strhla bitka. V domnění, že Indiáni se začínají bouřit, do nich začala americká armáda pálit. Výsledkem bylo asi 153 zmasakrovaných mužů, žen i dětí. Po tomto incidentu se již Indiáni neodvážili zorganizovat větší povstání, a tak docházelo jen k omezeným lokálním konfliktům, které ale byly všechny velmi rychle potlačeny. Jako poslední střet s indiány se uvádí potyčka z roku 1923 mezi mormonskými kolonizátory a původním obyvatelstvem.

Závěr

Etnicita či náboženství jsou významným katalizátorem konfliktů po celém světě již od nepaměti. I v dnešní moderní době se i větší střety jako válka v iráku či v afghánistánu vedou s jakýmsi nádechem etnicko-náboženského konfliktu. Média se také velmi vyžívají v určování těchto atributů a stále tak podněcují v lidech, většinou naprosto neopodstatněný, strach z jiných etnicit a náboženství. Vždyť i všechny antidiskriminační zákony a zákony o náboženské svobodě vlastně vytvářejí a upozorňují na tyto rozdíly. Strach z něčeho neznámého a jiného je prostě v lidech zakotven a bude nejspíš velmi těžké začít tyto rozdíly přehlížet a uvědomit si, že jsme všichni pouze lidé.

Použitá literatura

Pečenka Marek; Luňák Petr a kol.: Encyklopedie moderní historie (1995)

Honzák František; Pečenka Marek; Vlčková Jitka: Evropa v proměnách staletí (1995)

Treasure, Geoffrey: The making of modern Europe 1648-1780 (2003)

Miller, W.: Europe and the Ottoman Power before the Nineteenth Century. In: The English Historical Review, Vol. 16, No. 63. (July 1901), 452-471

Brown, Dee: Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (1998)

Thornton, Russell: American Indian Holocaust and Survival: A Population History Since 1492 (1990)

Stannard, David E.: American holocaust: The conquest of the New World (1993)

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: